Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Před 26 lety jsem se seznámila s fajn klukem. Byl milý, pozorný, ten nejlepší... a měl bezva maminku. Když bylo zapotřebí udělat mejdan, byl jejich byt vždycky volný, když jsme potřebovali něco nedostatkového, maminka to vždycky opatřila. Konec konců, byla to řeznice, takže v minulém režimu terno. Jen mi trošku vadilo, že je poněkud "veselejší v rozkroku", ale časem se i to uklidnilo – byla rozvedená a "hledala toho pravého". Nakonec ho našla, usadila se a my jsme s partnerem začali pomalu připravovat svatbu. S budoucí tchyní jsem se vídala občas a měla jsem pocit, že lepší ženskou snad ani neznám.

Po svatbě jsme narazili poprvé. Tchyně začala "mít starost" o naše bydlení. Přesněji řečeno nám začala diktovat, co podle ní můžeme a co ne, a především věděla, že musíme pořídit byt a v žádném případě ne barák. Peníze, které měl podle dohody rodičů dostat manžel po svatbě na opatření bytu, ležely netknuté u ní. Čekaly, až najdeme byt, na nějž je maminka bude ochotná dát. Moje peníze padly na vybavení domácnosti (prozatím v podnájmu) a na výbavičku. V době mého těhotenství se nám podařil skoro zázrak – od národního výboru jsme dostali garsoniéru, která se dala opravit na vlastní náklady (čímž jsme přišli o zbytek úspor), ale navíc i rozšířit na obě strany půdní vestavbou. Tím by vznikl třípokojový byt ve velice solidní čtvrti. Ovšem tchyně penízky neuvolnila ani tak. Když jsme garsoniéru opravili, navrhla jiné řešení: ona se tam nastěhuje, nám nechá svůj dosavadní (a prázdný) dvoupokojový byt na sídlišti, peníze jí zůstanou jako "odstupné" a na vybavení nového bydlení. Jak šel čas, zjišťovala jsem, že jsem hodně věcí podcenila, lépe řečeno jsem po nich nepátrala. Tchyně měla problémy snad s každým, koho poznala. Vlastní rodina se s ní odmítla stýkat, partneři s ní nevydrželi víc než rok a pak zděšeně utíkali, v zaměstnání měla neustále smůlu na špatné šéfy a nesnášenlivý kolektiv. Tchyně je totiž mírně řečeno rozmazlená. Dokud je po jejím, je milá a pozorná, jakmile ale není všechno přesně podle ní, nastává peklo. Křik, vydírání, slzy a ukřivděné scény byly pravidlem na každém setkání, které trvalo déle než hodinu. Napadá mě příhoda, která myslím dostatečně ilustruje její vztah k okolí: V době, kdy já byla na mateřské a manžel bez práce, chtěla tchyně nové video. Ne ledasjaké, ale přesně ten typ, který měl doma její poslední milenec. Šetřili jsme na ně půl roku, ale i tak si musela "něco přidat" – asi třetinu ceny. Video museli přivézt kamarádi z Německa, protože tahle značka se k nám nedovážela. Těšili jsme se, že maminka bude mít radost. Dostala velkou krabici, rozbalila ji a zaječela na celý byt: "Kde to má českej návod???? Takovej krám podělanej já nechcu, když s tím nebudu umět zacházet!!! Vy jste tak pitomí, že ani na pořádný video nevyděláte!!!!" Jen manželova pohotovost jí zabránila, aby video nehodila z okna. Půl roku jsem ji pak nemohla ani vidět...

Dneska jsem vdaná dvacet let a celou tu dobu hospodařím na svém – někdy úspěšně, někdy míň, ale sama. Podařilo se nám koupit domek, který přestavujeme a opravujeme. Loni se tchyně nabídla, že po dobu naší dovolené si domeček půjčí, aby nebyl týden prázdný. My jsme to přivítali celkem s povděkem. Tchyně přijela, prohlédla okolí, nechala si popsat péči "o zvířata", tedy kocoura a morče, a ujala se domácích povinností. Po týdnu byla spokojená, jen jí vrtalo hlavou, co budeme dělat s prázdnými místnostmi na konci dvora. Řekla jsem jí, že tam budu mít dílničku a že bude vybavená tak, aby se tam dalo v případě nouze i bydlet – tedy sprchovým koutem a kuchyňkou. Také proto, aby k nám mohla jezdit na návštěvy a nemusela se omezovat, když je zvyklá žít sama. "Já budu mít vejminek?" zaradovala se tchyně. S manželem jsme tuhle větu podcenili, jelikož celý život tvrdila, že chce být od nás co nejdál, že prý bychom "po ní pořád něco chtěli, otravovali a ona by neměla soukromí". To nám mnohokrát řekla na plno přímo do očí.

Rána dopadla až před měsícem, když přijela "na inspekci". První den byl v klidu, druhý den až do oběda taky – a po obědě to buchlo. "A kde má babička ten vejminek???" zaječela tchýně a bylo jasné, že je zle. Následovala obrovská scéna, jak o ni nestojíme, jak ji nikdo nechce... Asi jsme nezvolili nejlepší taktiku, protože manžel jí řekl na rovinu, že zatím nemáme peníze ani na opravy našeho bydlení, natož na její "vejminek", a stejně se žádný "vejminek" neplánuje. Peníze argument byly, to tchyně popřít nemohla. Prosila jsem manžela, aby za ní ještě zajel a znovu jí vysvětlil, jak to opravdu je. Že prostě "vejminek" natrvalo nebude, ale on to několikrát odložil. Jako manažer ve větší firmě má dost práce a tohle se mu nejevilo až tak horké - bohužel.

Tchýně se totiž mezitím rozhodla uvést věci do pohybu. Protože svoje úspory nemá, rozhodla se prodat jediné, co má: svůj byt. Už má podepsanou předběžnou dohodu se sousedy. Ti po garsonce rádi skočí, tím spíš, že prodej bude pod cenou – dokonce na hranici odhadní ceny. Přestože v našem městě se podobné byty prodávají za víc než dvojnásobek. Cenu si stanovili oni sami, protože "to jsou slušní lidi, co mají přehled, a ne takoví chudáci nemožný jako my..."

Jak z toho ven? Tchyně se zbaví svého bytu, peníze, které za něj utrží, dá na stavbu "vejminku" /stejně to nebude stačit, takže budeme ještě doplácet/, nastěhuje se k nám a já se zblázním.