Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když poprosím agentku, zda by mi materiály k bytu neokopírovala, klidně mi celou složku věnuje. Ovšem až po ujištění, že nehodlám rušit smlouvu a byt si chci nechat.

V notýsku vyhledám číslo bývalého spolužáka Milana, který pracuje pro jeden prestižní filmový časopis. Vylíčím mu svůj nápad a on mě kupodivu nepovažuje za šílence. Miluje totiž všechny záhady. A tak si místo na psychiatrii dáme schůzku v centru, v kavárně, která pamatuje spoustu slavných lidí – vždyť je přímo proti Národnímu divadlu.

Když tam dorazím, Milan už sedí u kulatého stolečku a listuje nějakými starými předválečnými magazíny. Prohlížíme si letité zažloutlé fotografie a Milan se vytasí i s archivními záběry z té doby. Jsou na nich momentky pořízené v mém bytě. Na jedné z nich má herečka tytéž stříbřité šaty jako oné podivné noci a u nohy jí sedí bílý chundelatý psík. Zrovna jako na portrétu.

S Milanem domlouváme exkluzivní reportáž. Částka, kterou mi nabídne za rozhovor a pořízení fotografií, snad pokryje zbytek nákladů na akci, již hodlám podniknout... Věnujeme tomu zbytek dopoledne a celé odpoledne. Obcházíme bazary a starožitnictví a Milanovou dodávkou svážíme různé rekvizity. Jak vidím, můj nápad jej docela chytnul a jeho nadšení pro film není jen zaměstnání, ale přímo povolání.

Když skončíme s prací, je skoro deset večer, ale vytvořené dílo přehlížíme spokojeně. Z bytu je téměř dokonalá replika, vytvořená podle dobových fotografií. V zastrčeném bazárku na periferii jsme dokonce objevili skleněný lustr s přívěsky, který vypadá jako přesná kopie původního, křišťálového. Milanovi se ho podaří s velkou slávou zapojit. Jen stojací hodiny byly nad naše finanční možnosti...

Velkou palmu na terasu nám věnovala Milanova maminka. Jí totiž palma zabírala skoro třetinu bytu. Vypadalo to, že je docela ráda, že se jí zbaví. Znovu prohlížíme půdu a nalézáme tu svícen, vázičku a několik dalších zaprášených drobností.

„Tramtadadá!!“ vytrubuje Milan na ústa vítěznou fanfáru a z velké papírové krabice vytahuje šaty zabalené v hedvábném papíru. Mají tentýž starodávný střih jako oblečení nočních návštěvníků a pod nimi se ještě skrývá pánský oblek s košilí a bílým motýlkem. Milanovo nadšení mě docela strhne.

Vystřídáme se v koupelně. První z nás dvou jsem připravena já. Místo v džínách a tričku vycházím jako dáma s vlasy navlněnými kulmou. Přes čelo mám stříbrnou látkovou čelenku, zdobenou na spánku stříbrným květem. Při chůzi je slyšet klapot páskových střevíčků, na nichž se blyští štrasové sponky. Kolem krku mám asi metrové perlové korále, uvázané pod hrudníkem na uzel. V ruce svírám miniaturní štrasovou kabelku a dlouhou, předlouhou cigaretovou špičku. Oči jsem si zvýraznila falešnými řasami a místo úst mám rudé srdíčko... Ani Milan se však nenechá zahanbit. Z koupelny vychází věrný obraz Ríši z Pohádky máje... Pěšinka v napomádovaných vlasech je jako podle pravítka, a když rozsvítíme, světlo se odráží i v pečlivě nablýskaných lakýrkách. Jeden na druhém můžeme oči nechat.

Milan vedle sebe ještě položí fotoaparát s bleskem a zamaskuje jej rudým sametovým polštářkem. Na stolek postavíme láhev sektu a tři sklenky, které jsme našli v krabici na půdě. Do štíhlé vázičky dáváme jednu rudou růži s dlouhým stonkem. Přiťukneme si a celí rozechvělí čekáme, co se bude dít dál.

Těsně před půlnocí zhasnu velký lustr a zapalujeme svíčku v černém tepaném svícnu. Její světlo tančí na broušených přívěscích lustru, které se pohupují v jemném vánku, a rozhazuje pablesky na předměty v pokoji. Všechno vlastně vypadá, jako bychom čekali na další hosty podivného večírku. Jsme připraveni, představení může začít.

„Bim, bim, bim...“ odbíjejí neviditelné hodiny znovu. Jako ozvěna je slyšet i zvuk hodin na kostelní věži. Je 16. června. Noční vánek vyduje záclonu, odhrne pomyslnou oponu. Za ní stojí Ona. V náručí nese psíka, naše postavy v hloubi pokoje přejede očima a v líbezném obličeji se objeví unavený, avšak přátelský úsměv. Zdá se mi to, nebo skutečně vidím v krásných očích slzy..?

Terasu ozařuje měsíc, odkudsi z dálky se ozývá tichá hudba. Vypadá to, jako by se ta žena pohybovala a kráčela v jednom jeho paprsku. Když vkročí do pokoje, zdá se, že neslyšně vydechla slovo „konečně“. V tu chvíli to Milanova novinářská duše nevydrží. Vytasí fotoaparát a začne cvakat spouští. Světlo blesku jako by postavu rozpouštělo. Začne se měnit v jakousi mlhu, až se úplně vytratí. Je po představení. Do rozednění už se nestalo vůbec nic. Milan se ani nepřevlékl a hnal se se svou kořistí domů. Já jsem si šla alespoň na chvilku lehnout.

                                                                                        *

Teď odcházím od jejího hrobu, kam jsem položila jednu čerstvou růži k výročí. Když mi Milan volal, z jeho hlasu zněl smutek. Reportáž o jednom slavném bytě časopis otiskne, ale exkluzivní snímky noční návštěvy v ní nebudou. Kromě záběrů, které pořídil pro srovnání s historickými fotkami, nebylo ve fotoaparátu vůbec nic. Jen prázdná terasa v měsíčním světle.

To, že třetí sklenka byla ráno prázdná a růže z vázy zmizela, mu říkat nebudu. Ani o bílém chundelatém příteli, který se ke mně na hřbitově přidal, jako by ke mně odjakživa patřil. A ona je po letech doma, tam, kde byl její život. To tajemství je jen mezi námi.

Hádanka pro čtenářky. Pozor! Odpovědi nepište do reakcí pod článek, ale do soutěže v pravé liště.

Zajímá vás, o kterou hvězdu předválečného stříbrného plátna se v příběhu jednalo? Pátrejte, dumejte, zkoumejte. Vodítko ke správné odpovědi najdete v posledním dílu Přízraků noci. Své odpovědi nepište do reakcí pod článek, ale do příslušné soutěže v pravé liště.

Hodně štěstí v pátrání.