Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Už od rána mám takový divný, tísnivý pocit. Asi proto, že je den velkého prádla a já musím do společné prádelny v suterénu. Pokaždé je mi tam nepříjemně, jako by tam na mne čekalo něco neznámého, zlého. Do prádelny se chodí úzkou tmavou chodbou, a kdyby tam na mě zpoza rohu někdo bafnul, pravděpodobně by mi přivodil infarkt.

Vždycky tam se mnou chodí můj přítel, ale jako na potvoru ho před deseti minutami odvolali do práce, kde bude muset zůstat celou noc. Velké prádlo se už nedá odkládat a klíč nám patří jen pro dnešek. Ke všemu se venku zatáhlo a prudce ochladilo. Tak si naložím koš špinavým prádlem, pro všechny případy strčím do kapsy baterku a nastoupím do stařičkého výtahu...

Zaklapnu za sebou dveře a zmáčknu tlačítko suterénu. Výtah sebou škubne a cukavě, se skřípotem se rozjede dolů. V každém patře to s kabinou trochu škubne a vypadá to, že se už už definitivně rozpadne. Úzkým proskleným okénkem ve dveřích vidím střídání matného stínu a tmy, jako by vůbec nebylo odpoledne, ale pozdní večer.

Vrrz! Cuk! Když výtah v suterénu zastaví, škubne sebou jako v posledním tažení. Vystoupím a ocitnu se před poškrábanými a posprejovanými dveřmi. Opřu si koš o koleno a odemykám velkým klíčem. Koš se špinavým prádlem uchopím oběma rukama a strčím jím do dveří. Ty se pomalu, jakoby nerady pootevřou a s protivným vrznutím mě vpustí do tmavé chodby. Dopadá sem světélko výtahu. Když za sebou nohou zaklapnu dveře, stojím v pološeru.

Jen v hloubi chodby na mě mrká holá žárovka v objímce, visící na holém drátu. Je to nejvýš pětadvacítka a její světlo ještě tlumí stovky mušinců. Dlouhou chodbou táhne nepříjemně studený vzduch, v jehož závanech se žárovka zvolna vrzavě pohupuje.

Chladný průvan vyluzuje táhlý hučivý zvuk, sem tam bouchnou nezamčené dveře z hloubky sklepních kójí a moje kroky se rozléhají chodbou, aby se vrátily jako zkreslená ozvěna. Do prádelny musím jít za roh a ještě za jeden...

Báááác! Zase někde ve sklepě práskly dveře. Kdy už se konečně lidi naučí zavírat! Ne, nejsem zas takový strašpytel, ale každou cestu sem provází nepříjemná předtucha čehosi zlého.

Šššš... Trhla jsem sebou, ale to jen škvírou zpod omlácených dveří sušárny uhání myš přes hromadu zmuchlaných papírů, které ke dveřím přitiskl průvan. A meluzína kvílí mezi holými zdmi. Nese zatuchlý pach špíny, nahnilých brambor a ještě čehosi, co nepoznávám.

Cvrnk, ozval se zvuk padajících střípků a potom se celý suterén propadl do tmy. To mi ještě scházelo. Koš postavím na sem a zbrkle sahám do kapsy pro baterku. Samozřejmě mi v tom spěchu vyklouzne z ruky, a jak se snažím ji sebrat, ještě ji nakopnu. Slyším, jak se kutálí kamsi do kouta...

Musím dojít za roh, rozsvítit si v prádelně a při otevřených dveřích ji najít. Odsunu nohou koš, levou ruku předpažím a pravou tápu po zdi. Ta je orosená a studená a tady – no fuj! Pavučina se mi lepkavě zamotá mezi prsty. Zeď je nepravidelná a hrbolatá. Zajásám a uleví se mi, když nahmatám roh.

„Áááááá!“ vyjeknu hrůzou. Mám totiž pocit, že za levou ruku mě vzala nějaká cizí, velká a ledová. Snažím se ji odstrčit, ale jako by mě čím dál víc omotávala velká, hnusná a slizká pavučina obludného pavouka z dětských nočních děsů.

Když v ozvěně dozní můj jekot, kterým jsem sama sebe málem ohlušila, zdá se mi, že přímo u ucha slyším cizí dech. Husí kůže mi běhá po celém těle až do konečků prstů. Srdce mi zběsile tluče strachem. Pryč, pryč, pulsuje mi hlavou jediná myšlenka. Jenže nohy mám příšerně ztěžklé hrůzou z TOHO.

Zoufale okolo sebe mlátím rukama, a jediný výsledek je zlověstné tiché zasyčení. Polévá mě horko a zároveň mě mrazí. Na čele mi vyrazí studený pot a srdce buší tak, že hrozí vyskočit z hrudi ven.

Cítím, že TO neznámé, neviditelné, obludné a strašné se okolo mne stahuje jako smrtící smyčka. Vzduch zhoustnul a těžce se mi dýchá. Když se znovu rozmáchnu rukama, zaječím a zbavím se posledního vzduchu v plicích.

Prsty mi kloužou po něčem měkkém, hladkém jako had, kluzkém a páchnoucím slizem. Moje představivost kreslí nejhrůznější představy, ale tma je neproniknutelná a tím strašlivější.

Když lapám po dechu, těsně před mým obličejem se objeví dva žhavé červenozlaté body s černou škvírou uprostřed. Jako oči zrůdné šelmy. Zahledí se do mých očí a nos i ústa mi přikryje cosi, co ze mne vysává dech i život. Ještě naposled se rozmáchnu, ale ruce mi bezvládně spadnou, hlava se mi zatočí a já se řítím do té tmy, ohraničené planoucíma očima.....

                                                                                      *

Zpráva z tisku

Dnes v ranních hodinách nalezli dva nájemníci ve sklepě domu v Praze 5 mrtvé tělo 25leté V. Š. Žádné známky násilí neneslo. Příčina smrti je zatím neznámá, vyšetřování pokračuje.