Setkání s přízrakem
Stojím uprostřed chodníku a pěstí hrozím za posledním ujíždějícím taxíkem. Přes rameno mám těžkou kabelu a u nohou modrý kufr s výsuvným držadlem a dvěma malými, nešikovnými kolečky. Ohlédnu se za sebe.
Nad stříškou schodiště do nádražní haly poblikává ciferník velkých hodin. Velká ručička je kousíček před dvanáctkou a malá poskočila na číslo jedenáct. Kdyby se ten rychlík cestou neproměnil v hlemýždě, už bych dávno měla odespáno pár veršíků. Až mi příště někdo řekne, že něco stihnul za pět minut dvanáct, můžu odvětit, že mně se to nepovedlo. Ta dvanáctka totiž neznamená poledne, ale půlnoc.
Asi se tu přehnala noční bouřka. Černý pás asfaltové silnice se leskne a pouliční lampy se v něm odrážejí jako v zrcadle. Den byl tak horký, že déšť ani pořádně nezchladil rozpálený asfalt. A tak se nad ním vznáší jemný opar stoupající mlhy. V tom dusném teple celé nádraží páchne jako kožich mokrého psa.
Prostranství před nádražím je pusté, jen na parkovišti stojí pár opuštěných aut. Poslední autobus odjel před čtvrt hodinou a dalšího se nedočkám do čtyř do rána. Musím tedy jít pěšky. Dvě dlouhé lavice v hale totiž obsadili tři páchnoucí otrhanci. Bezostyšně se na ně natáhli s igelitkou pod hlavou.
Když jsem okolo nich procházela, jeden se posadil a natáhl ruku, na níž měl přes neuvěřitelně špinavý obvaz nataženou olezlou rukavici bez prstů. „Dajte, slečinko, prosim, bůra,“ zaskřehotal jeho hlas a s ním se halou vznesl těžký dech páchnoucí po nějakém laciném alkoholu. Ani jsem se neohlédla a pro jistotu jsem přidala do kroku.
Nebylo mi to nic platné. Do posledního taxíku se nacpala nějaká veselá společnost a k jazyku vyplazenému z okénka se přidalo jedno sprosté gesto. Když se taxík rozjel, ještě posměšně zatroubil a celá posádka se rozchechtala.
Tak tu teď stojím opuštěná jako trosečník. Z kabely mi posměšně pípla skomírající baterie mobilu. S povzdechem si přehodím řemen kabely na druhé rameno a uchopím rukojeť kufru. Ten se kodrcavě rozjede a já vykročím k domovu. Cestou minu telefonní budku, kde se místo sluchátka houpá na konci šňůry jen uzel jako divný oběšenec.
Doprčic! Poslední naděje v čudu...
Ploužím se tedy opuštěnou ulicí a vyhýbám se kalužím. V dálce pobrumlává další bouřka a vzdálený blesk občas osvětlí temné mraky na obzoru. Radši si zuju střevíce, strčím je do kabely a bosýma nohama mlaskám po vlažném chodníku. Alespoň se nemusím vyhýbat kalužím a můžu jít rychleji. Kolečka kufru drnčí a ten protivný zvuk se rozléhá prázdnou ulicí.
Jdu podél dlouhé tovární zdi. Přesahují přes ní větve břízy a kapky mi padají dozadu na holý krk. Brr! Přes obličej mě ještě plácne mokrá větvička a už jsem na mostě. Před válkou se Tovární ulice jmenovala Katovská, protože přes most kdysi chodili odsouzenci k smrti. Pokaždé, když tudy jdu, mám nepříjemný pocit. Jako by se hrůzné osudy a zrůdné charaktery odsouzených vpily do každého kousku chodníku.
Kdybych za mostem neuhnula mezi domky, došla bych až na Šibeniční vrch. Když vcházím mostní bránou, už je bouřka docela blízko. Most je po celodenní výhni zahalený do odpařující se vody. Vzdálené hřmění se proměnilo v temné, zlověstné dunění. Začíná se zvedat vítr a mlha tvoří kolem starobylých luceren strašidelné šmouhy.
Socha svatého Kryštofa na odroleném podstavci uprostřed mostu se nade mnou sklání. Od jeho ruky k plášti si obrovský pavouk tiše souká svoji pavučinu, na níž se ve světle lampy třpytí kapky jako skleněné korálky. Když na chvilinku zastavím, abych si to veledílo prohlédla, v nastalém tichu zaslechnu kroky.
Na konci mostu, pod druhou mostní bránou, se z mlhy vynoří velká, temná postava a vykročí směrem ke mně. Přestože zřetelně slyším kroky, ta postava spíš pluje kousek nad chodníkem. Nekráčí. Zachvěju se a po zádech mi přeběhne mráz. Otočím hlavu, jako bych si připravovala ústupovou cestu. Druhá mostní brána je tmavá a zeje jako tlama velkého zvířete. Ani tam se mi nezdá bezpečno.
Postava je stále blíž. Když most ozáří blesk, polije mě studený pot. Světlo blesku se po neznámém svezlo a odkrylo každou podrobnost. Je to přízrak! Odshora až dolů ho halí černý plášť starodávného střihu, místo hlavy má kápi s dvěma otvory pro oči. A co se mu to zalesklo v ruce? Proboha!!! Jeho ruka svírá obrovskou sekeru, světlo se odrazilo od jejího břitu... Je to.... je to KAT!
Křřřřááách! Obrovský blesk ozářil oblohu a s praskotem se zakousl do transformátoru na druhém břehu. V tu chvíli se celý most ponoří do tmy. Jsem vyděšená a choulím se do rohu vedle podstavce sochy. Roztřesené nohy mě odmítají poslouchat a na útěk je pozdě.
Na holou ruku mi dopadla obrovská kapka. A hned za ní další a další. Řítí se na mě proudy vody, jako by se otevřelo nebe. V minutě jsem promočená od hlavy až k patě a chladem mi drkotají zuby. Není to však jen chlad, je to hrůza z toho neznámého, jehož slyším přicházet tmou.
Jsem jako omámená a odevzdaná osudu. Slyším kroky a těžký chraplavý dech. Je tu, u mne! Skrz šňůry deště ke mně z těsné blízkosti zavane pach tlení, rozpadu a smrti. Zuby mi drkotají v divokém rytmu, nemohu se pohnout. Strnula jsem jako ta socha, pod níž se krčím. Fialový blesk znovu ozáří nebe a v jeho světle vidím všude okolo sebe rozprostřený plášť. Uprostřed na mne ze škvírek kápě hledí dva jiskřivé body, které se blíží. Plášť se nade mnou rozprostře jako příšerná, obludná křídla a cosi mě svírá tak, že nemohu popadnout dech. Ještě než omdlím, ucítím ostrou bolest.
*
Po týdnu v nemocnici mě dnes propustili. Stále jsem hodně slabá a uklidnit mě nedokáží ani prášky. Za okny se pomalu snáší večer a na zahradě si vlaštovky předaly službu s houfem netopýrů, kteří bydlí v kostelní věži. Vždycky jsem ráda pozorovala, jak kličkují mezi střechami, vedeni svým neomylným radarem.
Dnes z nich mám podivný pocit. Ten největší proletěl okolo mého okna už třikrát. Ruka s hrnkem se mi chvěje. Ještě pořád jsem tak slabá. A ty podivné rány, co mi objevili na krku, se stále nehojí...
8.6.2007 Rubrika: | Komentářů 15 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Setkání s přízrakem
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.babkatapka: nevím, kde by to chtěli ještě v tom neumím chodit a děkuji
Vikina: Ještě že jsem to stačila přečíst, než se setmí. Prosím tě vydej ty povídky knižně, ty máš oobrovské nadání pro dramatičnost. Dovedeš to popsat tak, že to přímo vidím. Máš opět, stejně jako vždy 1 +++
Vikina:
Qwea: nemám vydavatele
Tak už tu knížku vydej!
upírci? Mě to nepřišlo jako o upírkách A to mám upíry moc ráda, zejména z knížek Jenny Nowak!
To bych raději spala s těmi bezdomovci na nádraží, než šla sama v noci a v dešti!
jo upírci, to je moje super
Aja:
Jestli si na tebe někdy vzpomenu večer vracejíc se odněkud v dešti....tak to NIC pěkného nebude!
Já myslela,že jí fiknul kat sekerou a nakonec to byl vampýrek? To jsou věci. Preventivně bych zašla na tataráček s česnekovejma topinkama a baštila Ferronat na červený krvinky
hancze: já jsem - bohužel - a ještě ke všemu si takovéhle historky velmi dobře pamatuju
este ze nejsem straspytel