Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Před hodinou jsem se rozloučila s Markem a on, než sedl na tu svoji černostříbrnou motorku, svatosvatě slíbil, že se ozve, jakmile bude doma. Právě mi k počítači instaloval kameru, abychom se mohli vidět každý večer. Dělí nás stovky kilometrů a musíme to takhle vydržet ještě rok, než dokončí školu. A tak sedím v kabinetu, listuji písemkami a ne a ne se do práce zabrat.

V duchu vidím Marka v jeho modrobílé kombinéze, jak ukrajuje kilometry směrem k našemu budoucímu domovu. Ještě hodinu a ozve se mi jako vždycky. Vím, že jezdí opatrně, ne jako „dobrovolní dárci orgánů“, co se bezhlavě řítí a kličkují mezi auty. Jenže už je začátek prosince a na silnicích leží poprašek prvního sněhu. Zamyšleně se podívám z okna, za nímž víří rej bílých vloček a tiše se snáší na náměstíčko před školou. Ještě tak půl hodinky a půjdu. To bude přesně čas, kdy Marek přijede domů a zasedne k počítači, abychom si ještě před spaním popovídali a dali si dobrou noc.

Znovu opravím několik písemek, ale zase mě cosi vytrhne a já nervózně přecházím po kabinetu. Netuším, co to se mnou je. Jdu do kuchyňky, vezmu si z ledničky džus a zhluboka se napiju. Dojdu si opláchnout obličej a znovu zasednu k písemkám. Písmena kloužou po papíře a tančí nad řádky. Ne, opravdu se nemohu soustředit. Tak si aspoň zapnu počítač a kontroluji svou poslední přípravu. Ještě dvě stránky a už ji budu moci použít při hodině.

Nepozorně ji pročítám, když vtom na chodbě zaslechnu šouravé kroky. Kdo by to mohl být? Už před delší dobou odešel i školník a s významným chrastěním velkého svazku klíčů zamknul hlavní dveře. Že by si tu některá kolegyně nebo kolega něco zapomněli? A tak se zvednu, dojdu ke dveřím a opatrně je pootevřu. Malou škvírkou nahlédnu do ztemnělé chodby.

Před jediným oknem stojí rozložitá dracéna ve velikém zdobeném květináči. Její zelené, střapaté větve se natahují k oknu jako ruce dychtivého dítěte a zoufale lapou poslední zbytky světla. Zdá se mi, jako by se za ní cosi pohnulo. Podlaha ze starých prken, krytých linoleem, se chvěje, jako by po ní kráčely těžké kroky. Jenže kromě slabého odlesku světla mezi větvemi je chodba pustá a prázdná.

„Haló, je tu někdo..?“ zašeptám třaslavým hláskem a začínám mít neodbytný pocit, že tady něco nehraje. Ššš... plesk... plesk... plesk... ozve se za mnou v kabinetě, až sebou trhnu. Vzorná hranička písemek se zachvěla a sešit po sešitu se zpomaleně posouvá a dopadá na parkety. Asi po náměstíčku projel kamion, proto se země chvěje. Celé městečko je poddolováno podzemními šachtami, a dokonce jsme tu před lety zažili malé zemětřesení.

Jen mě mate, že jsem vůbec neslyšela zvuk motoru, když slyším i věžní hodiny školy, jak odbíjejí šestou. Normálně se tady ve staré zástavbě rozléhá zvuk motoru jako vzdálené hřmění. A tak posbírám sešity a rozsvítím malou lampičku na pracovním stole, protože už na nich nerozluštím ani nadpis. Na chvilku se zase zaberu do kontrolování a červená propiska se mi v ruce jen míhá. Lup! Žárovka v lampičce praskla a rozžhavené vlákno mi skomíravě haslo před očima. Co se to sakra dneska děje?

Celý kabinet se ponořil do tmy. Před očima mi ještě chvíli tančil obraz zhasínajícího vlákna. Chvilku to trvá, než si oči na tmu zvyknou. Proti sobě mám malinko světlejší obdélník okna. Musím odstrčit židli a dostat se ke dveřím, kde je vypínač. Drn, drn... Okenní tabulka se ve tmě zachvěla a mě pěkně zamrazilo! Spíš než bych viděla, jsem ve tmě vytušila, že dveře na chodbu se samy pootevřely. Do kabinetu se místo teplého závanu se známou vůní dřevěného obložení natáhl venkovní syrový vzduch. Po celém těle mi přeběhne vlna chladu a otřesu se. Trochu zimou, a především divnou, tísnivou předtuchou. Šátrám za sebe a nahmatám bundu, přehozenou přes opěradlo, a pod ní kabelku. Uchopím je a po špičkách tápu ke dveřím. Nahmatám veřej a opatrně vystrčím hlavu. Chodba je temná a nikde ani hlásku.

Huíííí! Vzteklá meluzína zavyla a někde bouchly otevřené dveře. Cože?! Celá škola by přece měla být zavřená! Ve tmě slyším šustění dlouhých listů dracény. A ještě jednou. Pak jako by se ozval jemný, tichý vzlyk. A zase to šustění. I když se bojím, ani se nepohnu a snažím se prohlédnout tmu. Jedno místo začne pojednou světlat. V šeru se zvolna vytváří obrys postavy, orámovaný chvějivým stříbrným světlem.

Ta postava je mi povědomá, a přitom mě děsí. S tichým vzlykem přikročí ke mně. Couvnu, oči stále upřené na jeden bod. Celou chodbou čiší syrová zima, ale ruce mám jako zdřevěnělé a nejsem schopná na sebe natáhnout bundu. Krok za krokem couvám ke schodišti. Téměř se plížím, neschopná odtrhnout oči od tajemné postavy. Ve chvíli, kdy se zády dotknu zábradlí na schodišti, tajemná postava se vzlyknutím vztáhne ruce ke mně. Zdá se mi to, nebo ne? Postavě se kolem hlavy začíná rozlévat přízračné červené světlo a osvětluje známý obličej, který vypadá jako zalitý krví. Děs mnou přímo lomcuje. Ten obličej důvěrně znám – je to obličej mého Marka...... Bože! Nohy se mi podlomí a nezadržitelně padám ze schodů.

Kutálím se a zastaví mě až prosklené dveře na chodník. Třesoucíma se rukama prohrabuji kabelku a zoufale hledám. Když vzhlédnu ke schodišti, začíná se na něj pomalu linout hrozivá narůžovělá záře. Konečně! Vyrvu z kabelky svazek klíčů a snažím se jedním trefit do zámku. Který to proboha je... Ten to není, ten taky ne. Ve tmě je rozeznávám pouze po hmatu.

Sláva!!! Otočím klíčem a zprudka zmáčknu kliku, aniž bych hleděla za sebe. Dveře se rozletí a já téměř vypadnu na chodník. Náměstíčko je tiché a pusté, ale z šera za sebou slyším ty tápavé zvuky a tichý pláč. Nehledím na to, že moje bunda zůstala někde na schodišti, prudce přibouchnu dveře a otočím klíčem. Vyběhnu jen tak ve svetru a nohy mi kloužou po zmrazcích. Dvakrát málem upadnu, ale školu nechávám daleko za sebou.

Když doběhnu domů, mám svetr téměř promočený, a když se v předsíni podívám do zrcadla, nepoznávám se. Můj obličej je šedivý, s vytřeštěnýma očima a strhanými rysy. Vlasy mi plihnou podél tváří a zachytilo se v nich několik vloček, které ihned tají. Mrštím kabelkou pod zrcadlo, vletím do koupelny a strhávám ze sebe oblečení. Zuby mi drkotají zimou a prožitou hrůzou.

Až teplá sprcha mě trochu uklidní. Zabalím se do teplého županu a s hrkem horkého čaje usedám k počítači. I když jsem jej večer vypnula, je spuštěný a v pravém rohu na mě bliká Markovo jméno, 18:00 a velké červené srdíčko. Že by byl tak brzo doma? Normálně mu to přece trvá aspoň o čtvrt hodiny déle...

Zapínám webkameru a čekám vysvětlení. Nervózně se doklikám do okamžiku, kdy se má na monitoru objevit Markův obličej. Jenže monitor je výsměšně černý. Marek nezvedá mobil a na moje SMS neodpovídá.

Pustím si tedy televizi a bezmyšlenkovitě se dívám na zprávy. U záběrů z hromadné havárie na dálnici zbystřím. Ve světle reflektorů hasičského auta vyprošťují ze změti plechů postavu ve známé kombinéze. Přikrývají ji bílou látkou. Tam, kde tuším hlavu, se rychle vytváří velká tmavá skvrna. Koušu se do rtů a z očí mi kanou slzy. Vlevo na obrazovace bliká čas, kdy byl záběr pořízen – přesně 18:00...