Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je horký, dusný večer. Mám první noční po dovolené a v nemocnici se skoro nedá dýchat. Právě jsme si s kolegyní Hankou předaly papíry, vysvětlila mi všechno o přírůstcích na oddělení a já si v sesterně prvně sedla ke kafi.

Sice musím pravidelně kontrolovat dva pacienty na kapačkách a Hanka mě upozornila na hypochondrického pana Slavíčka, který neustále vyžaduje něco na uklidnění nebo na utišení vymyšlených potíží, ale přesto to vypadá na klidnou službu.

Dveře na chodbu nechávám pootevřené, aby se vzduch alespoň trošku pohnul. V oddělení svítí tlumená nouzová světla. I já mám rozsvícenou jen malou lampičku na psacím stole. Vedle hromádky chorobopisů k založení tiká velký obstarožní budík, který zaručuje, že i kdybych trochu klimbala nad nezáživnými papíry, připomene mi povinnosti. Uvnitř je skoro 40 stupňů. Ten těžký vzduch prosycený pachem dezinfekce opravdu funguje jako uspávadlo. Všude je ticho, víčka mi těžknou, tužka mi vypadne z ruky, ještě chvilku a opravdu budu klimbat.

Fúúú!!! Venku se zvedl vítr a pootevřeným oknem vlétl do místnosti. Papíry se roztančily po stole a skončily na zemi. Sakra, asi se něco žene. V duchu hudrám a sbírám lejstra, která se rozlétla po celé místnosti. Jedno se dostalo až pod plechovou skříňku s léky. Samozřejmě je až u zdi. Musím na všechny čtyři a šátrat s nataženou rukou. Tvář mám přitisknutou k dvířkům, poslepu hmatám před sebe. Dokonce ani ten plech nechladí, je vlažný. Za oknem se ozve vzdálené zaburácení. Sláva, konečně se trochu ochladí.

Když se pomalu zvedám, zdá se mi, jako bych v pootevřených dveřích zahlédla koutkem oka pohyb. To je určitě pan Slavíček a bude chtít něco na spaní. Jenže když se narovnám, nikde nikdo. Hmm, z toho vedra už mám asi halucinace. Přesto vykouknu na chodbu. Je v ní šero, jen na jejím konci mrzutě mžourá nápis EXIT a mrkne na mě červené oko zadního služebního výtahu. Klidně se tedy vrátím na svou židličku, ale cosi se mi neodbytně dobývá do vědomí. V těžkém vzduchu mi to moc nemyslí.

Už to mám! Jak to, že výtah svítí jako obsazený? To určitě někdo nechal někde pootevřené dveře... Kdyby přivezli akutní případ, budou kluci od záchranky řvát, že pacienta neponesou po schodech. S povzdechem se tedy zvedám a jdu hledat, kde se to zaseklo. Vcházím na zešeřelé schodiště a rozmýším se, zda jít napřed dolů nebo nahoru. Nakonec se s povzdechem vydám vzhůru, mám totiž pocit, že vidím slabé světlo z kabiny někde v pátém patře.

Když na chvilku zastavím na odpočívadle, abych si vydechla, zdá se mi, jako bych kdesi pod sebou zaslechla tiché kroky. Nakloním se přes zábradlí, ale nikde nikdo. Zvenčí se opět ozve zaburácení hromu, ale schodiště je bez oken a svítí jen slaboučké nazelenalé žárovky. Když se podívám na své ruce na zábradlí, vypadají jako dvě leklé ryby. Nahoře se ozve šustot a tiché cvaknutí dveří. V tichu se ale rozlehne jako výstřel. Škubnu sebou. Který vtipálek se mě to asi snaží vystrašit?! Slyším, jak se výtah rozjel, ale jeho jízda je nepřirozeně pomalá.

Cvak... cvak... cvak... Za drátěnou klecí se pomalu pohybuje ocelové lano. Čím víc se kabina blíží, tím silnější mám dojem, že je v ní něco podivného. Je to jen pocit, ale mě se zmocňuje strach a divná předtucha. Normálně by výtah byl už dávno u mne, a on se stále blíží šnečím tempem. Také je divné, že nevidím světlo z kabiny. Teď je už výtah tak blízko, že bych ho měla vidět. Zároveň se ke mně donesl závan chladnějšího vzduchu a vyčaroval mi husí kůži od hlavy až k patě.

Cvak! Výtah se zastavil přesně nade mnou. Zřetelně slyším, jak se otevřely dveře, světlo se však stále nerozsvítilo. Je to děsivé, zvlášť když si vzpomenu na všechny ty historky, co se kdy po špitále říkaly. Ve vteřině mi všechny prolétnou hlavou. Naši nemocnici postavili v minulém století a s její stavbou prý něco nebylo v pořádku. Dokonce se šuškalo o mrtvých dělnících, navždy pohřbených v jejích zdech. Vždycky jsem se tomu smála, jenže teď nemám na humor ani pomyšlení. I tady, ve výtahové šachtě, má být někdo, kdo se při její stavbě zřítil. Sakra, proč si v takových chvílích člověk vzpomene zrovna na tohle!

Cvak! Ššš... buch... ššš... buch... Schodištěm se rozléhají šouravé kroky, vždy zakončené těžkým došlápnutím. Celé to ještě provází těžké sípání, jako když někdo lapá po dechu. Roztřesu se a... Prrrááááásk! Všechno zakončí další úder hromu. Pomalu couvám po schodišti dolů, přidržuju se zábradlí, ale netroufám si odtrhnout oči od dění nad sebou. S vyvrácenou hlavou vytřeštěně pozoruji to, co se objevuje na odpočívadle, kde jsem ještě před chvilkou stála...

Je tam velká, temná mužská postava. Kolem ní se vznáší nazelenalý opar jakoby světélkující mlhy. Hrůzou zaječím a ta postava se postupně otáčí směrem ke mně. Proboha! Ještě jsem to zjevení na sebe upozornila. Když šátrám po dalším schodu, sesmekne se mi z nohy trepka a padá dolů do šachty. Skopnu tedy druhou a zůstanu v ponožkách.

Jak mi to třesoucí se nohy dovolí, sestupuji pozpátku dolů, až se ocitnu v tiché chodbě našeho oddělení. Tam se otočím a utíkám do sesterny. Nohy v ponožkách mi kloužou po naleštěné podlaze. Několikrát upadnu. Neodvážím se ohlédnout, protože v duchu stále slyším ten sípavý dech. Rozrazím dveře sesterny, zády je přibouchnu a s úlevou se sesunu na zem podle nich. Hrůza!

Venku se zablesklo a přízračné bílé světlo ozářilo místnost. Proti mně stojí velká postava, je celá v bílém a natahuje po mně ruce. Zakřičela jsem a omdlela.

Když se proberu, ležím na velkém lehátku pro pacienty a táž postava se nade mnou sklání. Chci znovu křičet, ale vtom rozpoznávám tvář pana Slavíčka, který mi podává mokrou žínku. Koktavě se mi omlouvá, netušil, jak mě může vystrašit. Jen si přišel pro prášek, aby mohl v té bouřce spát. Na můj dotaz jen kroutí hlavou, protože nic neviděl ani neslyšel. Ani netuší, jak je mi ten protiva teď milý a jsem ráda, že tu je. Ovšem kdo nebo co byl ten přízrak ve výtahu, netuším zase já. Jen nechci pomyslet na další noční službu...