Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jana cítila, jak se jí pomalu začínají ježit vlasy na hlavě. Zimomřivky jí běhaly po páteři jako ledové hmyzí nožičky. Z čela jí stékal studený pot smíšený s kapkami dešťové vody a štípal do očí. Hrozivý dusot za zády se blížil, ale když se ohlédla, nebylo nic vidět. Mlha byla hustá jako v parní lázni.

Se srdcem až v hrdle doběhla na stanici Flora. Vpravo zahlédla v mlze kontury obchodního paláce. Všude bylo liduprázdno. Klapot střevíčků poletoval s ozvěnou mezi budovami. V Janě neodbytně sílil pocit, jako by ji zezadu ohmatávaly neviditelné vlny telepatického sonaru. Ohlédla se. Najednou jako by mlha ztmavla a zhutněla. Začal se z ní vynořovat obludný stín. Ovanul ji mrtvolný zápach.

Vykřikla hrůzou a v panice se rozběhla vpravo dolů, k Olšanskému náměstí. Zakopla a zlomila si podpatek. Teď se běželo hůř, kulhala. Vzápětí jí z nohy sklouzl druhý střevíc. Odkopla i ten první poškozený a nechala tam oba ležet. Tím se však zdržela. Uslyšela, jak něco zafunělo, a ovanul ji pach sirovodíku jako ze zkažených vajec. Vzápětí ucítila, jak jí na krk sáhlo něco mokrého a studeného.

Vykřikla hrůzou a znovu se dala do běhu. Cítila, jak jí něco stéká po rameni dolů. Sáhla tam a podívala se na ruku. V dlani se jí chvěl řídký žlutozelený sliz, protkaný krvavými žilkami. Pozvracela si bundu, ale nezastavila.

Z kopce se bez bot utíkalo líp. Pojednou dusot za zády ustal. Vpravo za hřbitovní zdí zahlédla obrys kaple. Už je na Olšanském náměstí! Snad najde pomoc a ochranu, tady bývají lidi i v noci!

V bílé tmě, kterou matně ozařovaly lampy pouličního osvětlení jako bludičky nad močálem, před sebou zahlédla urostlou postavu muže v černém kabátě. Nejprve se ho lekla, ale vypadal jaksi mohutně a důvěryhodně. No co, i cizí člověk je lepší než mokré lepkavé neznámo za zády.

„Pane! Pane! Prosím, pomozte mi! Někdo mě pronásleduje!“

Muž zastavil a pootočil se. Jana k němu doběhla a křečovitě ho uchopila za loket. Pevná paže a dotek mohutné postavy ji uklidnily. Vydechla úlevou a odhrnula si s čela pramen zplihlých mokrých vlasů. Náhle se zastyděla, že se chová jako malé vystrašené děcko. Začala se omlouvat.

„Promiňte, pane! Já... víte, něco mě v té mlze hrozně vyděsilo!“

Když muž promluvil, jeho hlas byl hluboký a sametově konejšivý.

„To nic, paní, nemusíte se omlouvat, já to přece chápu. Také jsem se občas bál, když jsem byl ještě živý.“

Jana uviděla, jak se k ní otáčí hubená, mrtvolně bledá tvář. V temných očních důlcích pod černým kloboukem se jako rudé žhnoucí uhlíky rozhořely pronikavé oči.

Zaječela.

Muž se usmál a odhalil tak dlouhé, ostré špičáky.

K O N E C...?

Jak si myslíte, že příběh pokračoval? Napište dokončení podle své fantazie a pošlete ho na meryl@stastnezeny.cz . Vaše příspěvky postupně zveřejníme a sami pak vyberete ten vítězný, který získá velký balíček s kosmetikou.