Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Autobus se mnou natřásá, jako by jeho kola byla hranatá, a to mě probere ze spánku. Ještě s očima rozostřenýma spánkem se dívám kupředu do uličky. Výhled čelním sklem mám úplně zakrytý. Co se děje?

Než jsem usnula, náš zájezdový autobus právě vjížděl do hor. Podle cestovního průvodce jsme měli před sebou nejhorší úsek cesty. Úzkou silničku, vinoucí se po úpatí kopce. Z jedné strany kamenná stěna, z druhé hlubokou průrvu, spadající stovky metrů dolů do skalního údolí. Po celodenním slunění jsem byla docela ospalá a pravidelný hukot motoru a okolní hovor mě brzo uspaly.

Teď sebou autobus škubl jako raněné zvíře. Zřejmě se něco stalo. Ostatní cestující z našeho zájezdu vyskakují ze sedadel a zděšeně ječí, když na ně shora padají příruční zavazadla. Cítím, jak se celá levá strana naklání dolů. Náklon mě tlačí na sedadlo přede mnou. Zoufale se držím opěradla a najednou se jakoby otáčím a vznáším ve vzduchu.

Když autobus tvrdě narazí, dopadám bolestivě do mezery mezi sedadly. Je to hrůza. Celá střecha se trhá, jako by byla z papíru, a koutkem oka zahlédnu nad sebou tmavou, hvězdnatou oblohu. Tam, kde jsem měla původně sedět, je díra. Kus autobusu chybí.Ještě než mě něco uhodí do hlavy a ztratím vědomí, ucítím pod sebou něco měkkého. Vyděsím se - je to bezvládné lidské tělo. Moje ruka křečovitě svírá něco maličkého, co mě tlačí do dlaně. Pak už jen milosrdná tma...

„Hej, hej!“ někdo mě poplácává po tváří. Do očí mi pere ostré sluníčko. Sotva otevírám spálená víčka. „Slečno, to se dělá, takhle usnout na sluníčku? To se nedivím, že pak máte divoké sny, že křičíte na celou pláž!“ starostlivá stará paní mi dává na čelo mokrý kapesník. Odkud já ji jen znám?

Ach! Zjitřená fantazie mi přehraje útržek strašného snu. Bezvládné tělo se řítí uličkou autobusu a já dopadám na ně. Je to právě tahle paní. Fuj! To se mi tedy zdají věci! Vstanu z plážového lehátka a jdu se ochladit do moře. Je to úžasné. Vlny mě houpavě nadnášejí a nad obzorem se vznáší lehký opar. Škoda, že už dneska zájezd končí. Za chvíli se vrátím do hotelu, sbalím si poslední věci, navečeřím se a jede se domů.

Moc se mi sice nelíbí, že přes hory budeme přejíždět v noci, ale co se dá dělat. Sami jsme si odhlasovali, že místo ráno odjedeme až odpoledne a pojedeme celou noc. Každá chvilka strávená na prosluněné pláži je dobrá. Když si beru kabelku, vypadne mi z kapsičky zrcátko a rozbije se na tisíc střípků. Sakra, smůla! Ke všemu jsem tak pověrčivá.

Hodím si osušku přes ruku a vracím se do hotelu. Cestou míjím místní tržnici. Ještě si na cestu vybírám z hromady obrovských oranžových šťavnatých pomerančů a upoutají mě velké, pestrobarevné šátky u vedlejšího stánku.

Prodává je taková seschlá babka celá v černém. Když chci zaplatit, zabodne se mi do očí svým pohledem. Vrtí pořád hlavou a brebentí cosi ve svém nářečí a já jí nerozumím. Odstrkuje moji ruku s penězi, ukazuje kostnatou vyzáblou hnědou rukou kamsi kupředu a něco mi říká. Pokrčím rameny, strčím jí do ruky pár zmuchlaných bankovek, vezmu si šátek a rychle odcházím.

Babka ještě chvilku kluše vedle mne a tahá mě za ruku. Něco mi strká do ruky. Pak to vzdá a když se po pár metrech otočím, ještě za mnou hledí. Bezzubými ústy cosi mumlá a neustále se jednou rukou křižuje. V jejích zapadlých očích vidím něco jako posvátnou hrůzu. Asi je nějaká bláznivá, nebo co. Podívám se do dlaně, co mi to vnutila. Je to malý křížek z tmavého dřeva. V dlani mě pálí, jako by byl z rozpáleného kovu. Přesto se v podvečerním vedru zachvěju, jako by na mne sáhla smrt. Je to celé podivné.

Celá ulice ještě sálá neúprosným podvečerním vedrem, když nakládáme do autobusu svoje zavazadla. Řidič potom ještě obchází celý autobus a zahlédnu ho, jak kopne do přední pneumatiky a odplivne si. Pak už mě zástup cestujících vnese do autobusu.

Scénou s babkou jsem se zpozdila.  Na mém sedadle, vedle krásné Naděnky, mé spolucestující při cestě sem, sedí mladík, se kterým se seznámila. Oba na mě omluvně hledí. Tak mávnu rukou a sunu se dozadu. Na krku mezi korálky se mi houpe křížek od podivné babky. K bílému kompletu a mojí opálené pleti totiž přesně ladí. Nakonec jsem ráda, že jsem ho dostala.

Usadím se na místo vpravo, uvolněné mladíkem a vytáhnu cestovní polštářek. Pomalu se rozjíždíme a řidič zapíná klimatizaci. Je tu příjemně a za chvíli mě jízda ukolébá. Podivný sen z odpoledne se mi ještě chvíli honí v podvědomí, ale ošklivé myšlenky zaplaším a tvrdě usínám.

Autobus se mnou natřásá, jako by jeho kola byla hranatá, a to mě probere ze spánku...........