Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Už jsou tu zase Dušičky. Bože, jak já je nemám ráda! Když vypadnu z práce, je venku to pravé „dušičkové počasí“. Tramvaj mě vyklopila na konečné. Změna času taky udělala své, takže ač je teprve pět odpoledne, už se šeří. Je mlhavo, po obloze se plouhají těžké šedočerné mraky, a když jdu alejí ke hřbitovu, ze zpola opadaných stromů mi při každém závanu větru padají studené kapky za krk. Fuj!

Sem tam spadne dolů s ohavným mlasknutím i mokrý list. Pod nohama jich mám závěje, a jak se vyhýbám velkým zrcadlům kaluží, lepí se mi i na boty. Do nosu se neodbytně dere pach vlhka a tlení.

Už vidím i velkou kovanou bránu na konci aleje. Jejími mřížemi prosvítá chvějivá zář zlatých a červených „věčných lampiček". S nechutí sáhnu na mokrou kliku a vrata se s skřípavě otevřou. Zvuk se mi nepříjemně zařízne do uší. Jako děti jsme ve škole schválně skřípaly nehty o tabuli. Tohle je stejně odporný zvuk.

Hřbitov je skoro prázdný. Mlha se sem plazí od řeky přes zeď a obaluje túje mezi hroby jako neforemná duchna. Po cestičkách se takřka neslyšně pohybuje několik lidí a opar tlumí všechny zvuky. Vzadu u zdi někdo pumpuje vodu a zní to jako dutý skřípot ráhen nějakého škuneru. U velkého tisu zabočím mezi hroby, kde je těsně u zdi ten náš. Z tašky vytáhnu smetáček a čistím černou mramorovou desku od úlomků tújí. Rozsvítila jsem svíčku v lampičce a doprostřed černé hladké plochy položila temně rudou růži. Odstoupila jsem a zamyšleně hledím, jak se plamínek odráží od hladké plochy. Tam dole je pochováno všechno, pro co jsem kdy chtěla žít.

Ani jsem si neuvědomila, jak se rychle setmělo. Polekaně se dívám na hodinky – je šest. Přesně v tolik se zamyká hlavní brána. Rychle jsem se rozloučila alespoň pohledem a spěchám k bráně. Nalevo i napravo jsou hroby utopené v husté mlze, kterou jen maličko prosvítají opuštěná světélka. Ať se rozhlédnu, na kterou stranu chci, nevidím ani živáčka, jen slyším pleskání vlhkých kapek do lístí. Je to stísňující. Teď mi pod nohama zaskřípal štěrk hlavní cesty a já marně vyhlížím bránu vpředu. Jako by v té mlze zmizela. Náhle se mi zdá, že za sebou slyším kroky. Zastavím se. Z mlhy ještě dvakrát skřípne štěrk a pak je ticho...

Zrychlím, a neznámé kroky se ozvou zvou a blíž. Srdce mám sevřené nepříjemným pocitem. Co to může být? Pospíchám a stále se otáčím, ale za mnou je jen ta divná nažloutlá mlha. Kde sakra je ta brána? Už jsem u ní přece dávno měla být! Znovu se zastavím a naslouchám. Zprava se najednou ozve táhlý zvuk, jako když se sune těžký kámen po kameni.

Polije mě studený pot. Zní to, jako když se otvírá hrob, jako když někdo strká těžkou desku po obrubníku... Mlha se vedle mne pohne, jako by někdo prošel, tentokrát zcela tiše. „Bum! Bum! Bum!“ Co je zase tohle? To mi jen ve spáncích divoce buší krev, až se zdá, že je to slyšet široko daleko. „Ach!“ vydechnu nahlas. O tvář se mi otřelo něco studeného a vlhkého.

V tu chvíli se za mnou znovu ozvou ty zlověstné kroky. Doprovází je podivné, šepotavé syčení, jako když z pneumatiky uchází vzduch. Zní to jako: „Zůůůssstaň!“ Jsem vyděšená až k smrti.

Opět se ozve zvuk tření kamene o kámen. Moje rozjitřená mysl jich slyší stále víc. Taky mám pocit, že jsem postřehla pohyb i na druhé straně. Mhouřím své krátkozraké oči, ale nedokážu rozeznat, zda to jsou túje v mlze nebo podivné postavy. Ale túje se přece nehýbou, je bezvětří! Teď se přidalo i něco jako tlumené bručení ... kámen o kámen ... kroky...

Chci zrychlit, ale nohy mám náhle ztěžklé, sotva je zvedám od země. Jako bych kráčela v medu. Už před sebou vidím obrysy černé mříže, přesto se zdá být strašně daleko. Bojím se i ohlédnout, protože za zády slyším kromě kroků těžký dech a mezi pachem tlení cítím cosi mrtvolně ohavného.

Brrr! Otřásám se chladem, předtuchou i zděšením... Ve chvíli, kdy sahám po klice, mám pocit, jako by mi na pravé rameno dolehla těžká, bezvládná ruka, která mě táhne k zemi. A ten ohavný zápach kolem. Bezmocně cloumám klikou, a až teď si všímnu, že brána je obtočená těžkým řetězem. Je zamčeno!!!

Oběma rukama se chytím mříží a zoufale s nimi lomcuji. Je to bezmoc a strach! Něco uvnitř mi říká: „Neotáčej se, jinak umřeš!“ a já ten hlas poslechnu. Nedbám na to, že na sobě mám kostýmek a střevíce. Tašku přehodím přes vrata a s kopnutím se zuju. Když šplhám po mříži, sukně mi na boku praskne, ale je mi to fuk.

Užuž chci přehodit nohu přes vršek, ale jako by mě za tu druhou něco drželo. Nemohu se vyškubnout, i když s ní cloumám. Kopnu tedy druhou nohou za sebe a mám pocit, že se zabořila do hlubokého, mlaskavého bahna. Z hloubi hřbitova se ozve dušené, zlostné zavytí a tření kamenných ploch. Jako by se otevíraly všechny hroby najednou.

Zaječím hrůzou a s nadlidským úsilím vyrvu nohu ze zajetí. Na druhou stranu přepadnu po hlavě a za letu vidím desítky mlžnatých přízraků v cárech, jak se kymácivě blíží k vratům. Dopadnu a hlava mi tvrdě udeří o cestu.

Škubnu sebou a vytřeštím oči. Má hlava podruhé udeřila do okenního skla v tramvaji.. Sakra, musela jsem usnout a milosrdný řidič mě nechal vrátit se zase z konečné. To byl ale ošklivý sen. Jsem ráda, že za chvilku za sebou zavírám dveře bytu. Jsem v tichu, teple a bezpečí. Nejdřív si uvařím čaj a teprve pak jdu do koupelny. S úlevou ze sebe shodím šaty a roztočím kohoutky u vany.

Z věšáku si beru župan a zavadím o svůj odraz ve velikém zrcadle. Něco se mi na nezdá, a tak si ve světle prohlížím svou pravou nohu. Těsně nad kotníkem se objevila ohromná modřina. Klid ze mě rychle prchá a ledová ruka mi sevřela srdce. Roztřesu se poznáním. Ta modřina má obrys lidské ruky...

P.S. S ohledem na vás i na vaše zesnulé blízké jsme tento příběh záměrně vydali až týden po Dušičkách.