Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Měla bys zase napsat něco strašidelného,“ povídala mi kamarádka ze zaměstnání Martina Tichá. „Hm, to je hezké, ale kde pořád brát inspiraci?“ odvětila jsem. „No já jedu na Dušičky k rodičům, mohla bys jet se mnou. Je tam docela zajímavé místo, kam jsem si jako dítě chodila hrát. Mělo to tam takovou divnou atmosféru. Vlastně jsme se tam chodili bát v partě, ale od té doby, co se tam Zdeňkovi stalo to neštěstí, už jsme tam nikdy nešli.“ To mě zaujalo, a tak jsem se sbalila, dala rodině na víkend sbohem a odjeli jsme směr západní Čechy.

Když jsme dorazily, byl už téměř večer. Bylo sychravo, po nebi se honily černé těžké mraky, které hrozily, že se každou chvíli roztrhnou a zasypou nás prvním sněhem.

Martinu s její maminkou jsem doprovodila hřbitov, abych dostala tu správnou strašidelnou náladu. Jenže jsem se vůbec nenaladila. Hřbitůvek byl malý a vzdor svému účelu vypadal vlídně. Na hrobech plápolaly svíčky, vázy všude přetékaly kyticemi květin. „To abych čekala do půlnoci, než se tu začnu bát!“ povídám Martině. „To není ono," šeptla mi tajuplně po straně do ucha, aby ji maminka neslyšela. „To pravé je stará kaple nedaleko odsud." Stará strašidelná kaple? Začala jsem být napjatá jako struna.

„Jdeme se podívat za Zdeňkem,“ řekla po večeři mamce. „To jste hodné, celý rok je tam skoro sám, jen s mámou. Vy jste se všichni rozběhli do světa, jen on už běhat nebude,“ řekla paní Tichá s lítostí v hlase.

Zdeněk je příjemný mladý muž, vůbec není zatrpklý, že musí být na vozíčku. Celý den prý tráví s počítačem. Buď nějaký dává dohromady, nebo visí na internetu. Začalo to tím, že po celém světě pro sebe hledal nějaké uplatnění, procházel různé stránky, a teď má internetové kamarády všude na světě.

Když jsme mu řekly, kam míříme, tvářil se trochu vyděšeně. „Jestli tam chcete jít, rozhodně nepůjdete samy. Já někoho seženu.“ A hned aktivně žhaví mobil. Za deset minut zatroubí ze tmy venku klakson a do místnosti vejde urostlý mladý muž.

„To je můj bratranec Adam,“ představuje nás Zdeněk, „pokud něco chcete vědět o kapli, je to ten správný člověk. Nejenže se zajímá o všechno tajemné, ale má na internetu svoje stránky a na nich shromažďuje informace o záhadných místech v naší republice. Má dokonce celý tým, s kterým záhadná místa objíždí, dělá měření a fotografuje. Každopádně je to člověk, kterého potřebujete."

Martina je novým parťákem viditelně potěšená, zrovna tak si ji se zalíbením prohlíží Adam. „Máte teplé oblečení? V tuhle dobu je tam opravdu zima, a jestli budeme delší dobu čekat, určitě prochladnete.“ A tak nám Zdeněk vaří čaj a kávu do dvou termosek a ještě Martině půjčuje svou prošívanou bundu. „Ta je přímo neprůstřelná, to víš, na vozíku je venku zima,“ říká Zdeněk.

Čile rejdí po místnosti a je vidět, že mu takové oživení přímo prospívá. V deset večer je všechno připravené. Do Adamova mikrobusu na dvoře nakládáme spoustu věcí. Nakonec do něj Adam vysadí i Zdeňka. „To je přece nejdůležitější osoba, to jste nevěděly?“ říká Adam na naše tázavé pohledy. „Náš Velký organizátor, spojař a základna!“ Jak je vidět, není docela tak pravda, co říkala Martinina maminka o Zdeňkově nudném životě a opuštěnosti.

Uvnitř mikrobusu je spousta technických věcí – notebook, vysílačky, svítilny, dokonce asi tři páry gumových holínek a v koutě hromádka vatovaných kombinéz. Už je půl jedenácté večer, když konečně vyrážíme. Vydáváme se po úzké okresce a světlomety občas olíznou zbytky výstražných cedulí. Na jedné letmo zahlédnu nezřetelnou hvězdu a několik písmen azbuky. Kdysi tady totiž býval vojenský prostor.

Asi po deseti kilometrech auto prudce zabočí vpravo a začne poskakovat na nerovném terénu. Po několika minutách zastavíme u velké, temné budovy. Ve světle reflektorů vidím oblou románskou stavbu, které už z valné většiny opadala omítka. Dokonce mám dojem, že jsou v ní dolíky, jak se do ní zakousla nějaká zbloudilá střela. „Jsme na místě,“ prohlásí Adam. Zhasne motor i reflektory.

Pokračování za týden.