Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„V minulém životě jsem musela být masový vrah!“ vřískala jsem jednou poté, co jsem si vylízala další ze svých nekonečných životních průšvihů. Jsem smířená s tím, že v tom nynějším si zkrátka vybírám trest za svoje hříchy. Vzhledem k seznamu, co všechno už mám za sebou, přemýšlím o tom, že bych měla sednout k internetu či encyklopediím a hledat, který člověk je zodpovědný za největší masakr v dějinách. Určitě budu mít na svědomí nějakou genocidu, vynález biologické zbraně nebo přinejmenším upálení Giordana Bruna. Možná jsem dokonce vynalezla hamburger.

Zasedla jsem tedy k chytré krabici a za chvíli na mě vykouknul odkaz nabízející odhalení, čím jsem v minulém životě byla. Neváhala jsem a klikla. „Byla jste krotitelem dravé zvěře a byla jste uznávaná. Ale potom si na vás sednul slon a od té doby jste už jen prodávala lístky do cirkusu.“ Ahá! Zvolala jsem a byla nadšená. To vysvětluje, proč mám tak ráda zvířata a kočkovité šelmy obzvlášť! Zamnula jsem rukama a pochopila, že se stačí jen zamyslet a budu mít ve svých předchozích životech jasno i bez internetu. Ve svých minulých životech jsem tedy dále byla:

Neandrtálcem – mám ráda potraviny bez tepelné úpravy a jakýchkoliv přísad a přidaných pochutin. Prostě úplně naturální. A syrové maso. Dojímají mě příběhy, ve kterých neandrtálec přivleče domů do jeskyně mamuta a tam ho ještě zmrzlého za syrova okusují. Bez koprové omáčky (i když tu mám také moc ráda). Mňam.

Indiánem – žádným Apačem, ale příslušníkem kmene Mayů. Kromě jména, které mi jako důkaz zůstalo dodnes, mě fascinují prakticky všechny předkolumbovské kultury, jejich sociální systém, vědecký pokrok, prostředí a hudba. Kdykoliv dosednu na jejich půdu, rozlije se ve mě hřejivý pocit „jsem doma.“

Černochem – určitě jsem byla černým mužem pod bičem otrokáře, který po nocích, když přišel o jednu nohu, umřely mu všechny děti i žena a měsíc neměl v ústech skývu chleba, zpíval srdceryvné modré blues. Jestli jsem přežil(a), to nevím, ale bluesová hudba mi zastavuje srdeční činnost, vhání slzy do očí, prostupuje všemi orgány a rozechvívá každičký nerv i v tomto životě.

Cikánem – při vší úctě jsem právě teď nechtěla napsat Romem, protože další druh tónů, který cítím až v patě, je právě cikánská muzika. Takové teskné halgáto mi spolehlivě uvolňuje svěrače a klidně bych při něm podepsala jakoukoliv směnku.

Medvědem – zimní spánek provozuji dodnes a napodobuji jeho zavalité pohyby. Možná i medvědem ledním, vzhledem k tukovým zásobám. Podědila jsem i tu lenost.

Netopýrem – nejenom, že ve dne jsem k nepoužití, zatímco v noci hýřím nápady i energií. Miluji i různé atrakce, kde můžu viset hlavou dolů. (Jenom v tom Prateru to už bylo i na netopýra moc a ten potom ve dne a ve stoje blinkal do odpadkových košů po celé Vídni.)

Sebevrahem – na pravém spánku mám mateřské znaménko, kolečko ve velikosti náboje do malého revolveru. Doufám, že jsem se trefila dobře a dlouho jsem netrpěla. Kamarádka na tom byla hůř. Z jejích znamének na břiše je jasné, že do ní někdo zapíchnul vidle. (Možná já.)

Pirátem – na lodi a na moři bych mohla strávit polovinu života. (A tu druhou v Karibiku.) Nu a něčím se na tom moři živit musím, že?

Nerudnou a zlou učitelkou matematiky – jsem matematický blb a ta moje mi to vrátila i s úrokama.

Anebo jsem byla líná pirátská učitelka matematiky, která po nocích jezdila s kolotočema a na centrifuze skládala teskné blues o starých Mayích. Potom jí medvěd ukousnul nohu, ona se pokusila o sebevraždu, ovšem zpackala ji, a tak vyvraždila celou třídu svých žáků a po vzoru Hannibala Lectera si pochutnala na jejich křehkém syrovém mase bez pepře a soli.

Čím jste byli v minulém životě vy?