Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Venku je nevlídně a uplakaně. Ve vzduchu se vznáší mlhavý opar a ze stromů slétávají těžce mokré, barevné listy. Taky mně spadlo několik studených kapek za krk. Zimomřivě jsem se schoulila do vyhrnutého límce a trochu otřásla. V nose mě zašimralo a několikrát jsem kýchla. Brrr!

Jak je vidět, noční nedobrovolná procházka asi bude mít i zdravotní následky. Honza si toho všiml, s úplnou samozřejmostí mě objal kolem ramen a přitisknul k sobě. Pomalu jsme kráčeli po svahu dolů a okolo nás se honili Bára s Blekem. Každou chvíli radostně zaštěkali a vyrazili bok po boku za pomyslným zajícem. Z dálky jsme někomu mohli připadat jako dlouholetá známost na nedělní procházce přírodou. Kdyby mi někdo před týdnem řekl, že se v neděli budu procházet s nějakým Honzou v důvěrném objetí po šumavských lukách, asi bych si významně zaťukala na čelo.

Za zatáčkou už na nás vyhlédla bílá věžička kostela a vedle ní široká černá kovaná brána, celá obrostlá břečťanem, uprostřed s malými vrátky dokořán. Vrátka zdobil kovaný černý kříž. Přesně takhle jsem si vždycky představovala venkovské hřbitůvky. Ještě by se odněkud mohl vynořit takový shrbený, šedivý farář a dojem by byl dokonalý.

Procházíme s Honzou uličkou mezi hroby. Všude je naprosté ticho, jen velké kapky občas ztěžka plesknou o kámen, jak se svezou z tújí, které jsou téměř u každého hrobu. Chvíli obdivuji bílý mramorový pomník ve tvaru sedící dívčí postavy s tváří skrytou v dlaních. Na hřbitově jsou kromě nás ještě dvě babky celé v černém. Jedna pečlivě omývá mramorovou desku vodou z plastového kyblíku a druhou vidím ve vzdáleném rohu stát zamyšleně se schýlenou hlavou a občas si kapesníkem utírat oči. Na hrobě před ní je vidět několik věnců a kytic, které ještě nestačily zvadnout.

Jdeme až na konec hřbitova, kde je v rohu vidět docela honosná hrobka. Taková, jakou si kdysi nechávali stavět bohatí měšťané nebo sedláci. V průčelí je vytesáno písmeno N, obtočené vavřínovým věncem, a na každém sloupku jedna soška. Ta nalevo zobrazuje plačícího anděla, napravo je holubička skloněná nad mrtvým holoubkem. Pod soškami jsou desky s pozlacenými jmény. Téměř u každého jména je zlacený oválek s vybledlou fotografií. Jsem trochu krátkozraká, a tak zatím nedokážu přečíst písmena.

„Krrrrrááááá!!!“ ozvalo se najednou v tichu nad našimi hlavami. Vyděšeně jsem sebou trhla. Z mohutného dubu, který jsme právě míjeli, vzlétl velký havran a pleskot jeho křídel se rozléhal po tichém hřbitově jako podivný potlesk. Stísněný pocit ještě umocnilo to, jak nízko nad našimi hlavami přeletěl... Opravdu na to nejsem s nervy nejlépe. Vyděsí mě asi cokoliv. Honza mě jen konejšivě přitiskl ke svému boku.

Tak dojdeme přímo před hrobku a Honza významně ukáže na sloupec jmen pod mrtvým holoubkem. Jsou to samá mužská jména, ženská jsou pod andílkem. Odpoutám se od Honzy a přistoupím co nejblíž k nízkému železnému plůtku. Čtu jména rodiny Novotných a najednou, jako by mi ledová ruka sáhla na srdce.

Nevěřícně mžourám na omšelou pískovcovou desku. I když vítr a déšť se nelítostně podepsaly svým vlivem, je to tam! Stejně jako před dvěma dny mám pocit mrazení a obchází mě strach. Dívám se na ta písmena a číslice... Jan Novotný 13. května 1904 – 20. října 1925 a z fotografie na mě hledí stejná tvář jako ta, co mě sleduje živá, s vážným a chápavým pohledem.

V tu chvíli sebou oba trhneme, neboť se za námi ozve výkřik: „Bože! To není možné! Oni se vrátili!“