Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Honza i já jsme sebou trhli. Snad to nebyl přímo výkřik, spíš jakési zaskřehotání. Když jsme se otočili, stál za námi podivný starý muž. Měl hubenou, vrásčitou tvář jakoby bez masa, ostrý orlí nos a hluboko posazené, pichlavé oči. I postavu měl podivně seschlou a ohnutou. Ruka, která svírala sukovici, připomínala orlí spár. Oblečený byl do dlouhého kabátu a černý, ošuntělý klobouk měl vražený hluboko do čela. Na ponurém hřbitově mi připadal jako přízrak ze záhrobí. Hned za ním seděl na náhrobku havran a netečně si probíral mokré peří. Celé to vypadalo jako scéna z hororu.

Padla na mě nevyslovitelná tíseň, umocněná ještě tím, jak se mužův pronikavý zrak upíral na naše tváře. Pevně jsem sevřela Honzovu ruku a podvědomě u něj hledala sílu a ochranu. „Věštba se začíná naplňovat,“ zasípal znova ten stařec. Otřásla jsem se. Honza mi ruku stiskl a vykročil proti podivnému přízraku. „Můžete mi říct, kdo jste a o čem mluvíte? Jaká věštba?“

„Právě vy dva byste to měli vědět nejlépe, abyste byli připravení.“

Vůbec jsem tomu nerozuměla. Můj realistický mozek odmítal přijmout vše, co se v poslední době stalo. „Býval jsem tady kostelníkem,“ zaskřehotal muž, „po svém předchůdci jsem kromě práce převzal i úkol být na vás připraven, a tak jsem se sem vrátil!“ Rozuměla jsem tomu čím dál míň.

Když jsem se podívala na Honzu, nevypadal o moc moudřejší. „Podívejte se, můžete mi říct, o co se jedná? Žiju tady od narození, ale vůbec nic o tom nevím. Když jsem zjistil, jak jsem podobný Janovi na náhrobku, nikdo mi k tomu nechtěl nic říct. Babička se křižovala, kdykoliv jsem se o tom jen zmínil, a odmítala se o tom vůbec bavit. A Marie je na tom ještě hůř, protože tu vlastně nikdy nežila. Co máme vědět? Na co máme být připravení?“

„Ještě nepřišel váš čas...“ Hlas toho člověka se podobal krákání havrana na náhrobku. „Jestli chcete vědět víc, přijďte sem dnes večer, ale oba! Pokud přijde jen jeden z vás, nebude to nic platné!“ Při představě noční návštěvy hřbitova mi bylo zase o něco hůř. Už takhle jsem byla vyděšená, a to jsme tu byli ve dne. „Dobře, my sem přijdem, ale co to má všechno znamenat?“ naléhal Honza na podivného návštěvníka hřbitova. „Přijďte a všechno se dozvíte, víc teď nemohu říct. Sbohem!“ Muž se otočil a šouravým krokem odcházel. Cestou vyplašil havrana, ten s krákáním znovu přeletěl nad našimi hlavami a usadil se na dřevěné zvonici.

„Honzo, já to nechci vědět, já nikam nepůjdu!“

„Musíme sem jít! Už to musíme dovést do konce, přece není možné přestat teď, když se můžeme dozvědět všechno.“ Honzův hlas zněl vzrušeně a naléhavě. „Slibuju ti, že budu pořád s tebou a nedovolím, aby se ti něco stalo!“

V jiné situaci by mi takový slib zněl asi směšně, ale teď jsem potřebovala slyšet přesně tohle. Za těchto okolností mi Honza po boku připadal jako jistota a ochrana. Kde je teď asi Tomáš..? Pravděpodobně sedí v naší oblíbené hospůdce a ani se nenamáhá zavolat. Je si tak jistý, že se mu vrátím, že ani nemá potřebu zjistit, jak se teď asi cítím. Kdybych se za ním dneska vydala, choval by se nejspíš stejně jako dřív, nepotřeboval by mě utěšovat. Najednou jsem přesně věděla, že Tomáš je už minulostí. Moje přítomnost šla vedle mne a držela mě kolem ramen.

Když jsme vyšli ze hřbitova, tíseň ze mě trochu spadla. „Víš co? Nebudem se vracet do chalupy a jdeme k nám na večeři. Beztoho tě chce mamka poznat. To víš, chce vědět, s kým se toulá její jediný syn.“

Přijala jsem pozvání bez rozpaků. Všechno je s ním takové jednoduché a přímé. Žádné kličky, žádná taktika, jak jsem zvyklá z městského života. A tak jdu k němu domů i s Bárou a vůbec mi to nepřipadá divné. Už se šeří a za okny chalup se začíná rozsvěcet. Dýchá z nich takové starosvětské teplo a klid. I já mám v sobě uklizeno a jasno.

Jen někde vzadu mi v hlavě bliká výstražná žárovička před noční návštěvou hřbitova, ale snažím se na to nemyslet. Všechno je přede mnou.