Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Kdyby to nebyla pravda, připadala bych si jako v béčkovém filmu. Když si uvědomuji ty strašidelné kulisy okolo a kostelníkovo vyprávění... Je to k neuvěření, kam až jsem se nechala tím příběhem zavést. A kostelník pokračuje: „Dnes je výročí pohřbu obou nešťastníků, kteří ani ve smrti nemohli být spolu. Jeníka pochovali se vší slávou do honosné hrobky a Marie i s nenarozeným dítětem měla skromný pohřeb do Kučerovic hrobu.

Protože prý spáchali sebevraždu, nesměl být ani jednomu vypraven církevní obřad, jen civilní. Ten druhý pohřeb ale neskončil dobře. Když Marii v bílé rakvi spouštěli do hrobu, její matka v bolesti pronesla kletbu, kterou v tu chvíli nikdo nebral vážně. Zahrozila pěstí směrem k hrobce Novotných a volala zlomeným hlasem: ´Dokud se Jan a Marie nesejdou, přijde jen neštěstí a pláč pro všechny!´ Každý si myslel, že to jsou jen slova zoufalé matky. Jenže časem se kletba začala naplňovat... Jako by neštěstí stíhalo obě rodiny.

V létě byla obrovská sucha. Blesk udeřil do stavení a statek lehnul popelem, protože nebylo dost vody na hašení. Kučerovi dali studnu zasypat a matka, která tvrdila, že si k ní chodí s Marií povídat, skončila v blázinci. Mariin bratr se oženil do blízkého městečka a zemřel mladý. Nechal po sobě vdovu se synkem. Tvým otcem, Marie,“ obrátil se na mne. V krku jsem měla sucho. Nikdy jsem se toho tolik o své rodině nedozvěděla. „Ta chalupa od té doby nosí jen neštěstí. Tvá prateta Františka se nikdy nevdala, protože se říkalo, že kdo se s ní ožení, bude celý život nešťastný. Františka se stala velice pobožnou. Říkalo se, že i kdyby měla smrt na jazyku, bude do kostela lézt po čtyřech. Byla také velice podivínská a samotářská. Snad i proto se nikdo nedozvěděl, zda se Marie zjevovala i jí.

Sedláka Novotného pronásledovala smůla na každém kroku. Při požáru přišel o všechno a musel prodat většinu polí, aby mohl postavit nový dům. Starší syn se při stavbě zřítil z lešení a zůstal do konce života ochrnutý. Místní pověrčivé babky roztrušovaly, že na samotě straší a při smutném výročí je vidět Mařenku plakat u studny a Jendu, jak ji hledá.

Pak byl dlouhá léta klid. Dokud se na samotu nepřistěhovali další Kučerovi. Teta Františka se s Novotnými nevídala a první setkání mezi rodinami nastalo, když u Novotných měli štěňata a někdo je doporučil Kučerovým. Od té doby se zdáli být tví rodiče rozrušení a několikrát si na úřadě stěžovali, že je v noci kdosi obtěžuje klepáním a snaží se je postrašit. Jenže ani místní policie nic nezjistila, a tak se i o tvých rodičích, Marie, říkalo, že jsou divní a že mají nemocné nervy. No a vše vyvrcholilo tou jejich autohavárií.

Když ses tu, Marie, objevila ty a když jsem tě uviděl s Honzou, vzpomněl jsem si na to, co mi kdysi svěřil předchozí kostelník. Ještě když tu byl pan farář, kostelník nechtěně vyslechl jeho rozhovor s nešťastnou paní Kučerovou. Ta mu říkala, že ji v den prvního výročí své smrti navštívila v noci Marie a prosila ji, aby přivedla Jendu. Paní Kučerová tvrdila, že dokud Marie Jendu z hrobky neodvede, nebude mít klid. Prosila pana faráře, aby jim i miminku přišel požehnat. Ještě téhož dne odvezli nešťastnou paní Kučerovou do ústavu... No a starý kostelník tvrdil, že dokud se Jan s Marií nesejde, nebude v rodinách klid. Proto dnes o půlnoci musí Jan odejít z hrobky za Marií na samotu. Pak přijde klid a vykoupení.“

Když kostelník dovyprávěl celý příběh, podívala jsem se na hodinky. Zamrazilo mě, protože do dvanácti zbývala jen chvilka a my jsme se s Honzou museli rozhodnout, zda tomu všemu uvěříme. Než jsme se vzpamatovali, kostelník tiše zmizel ve tmě. Pevně jsem si stiskli ruce a čekali, co se bude dít.

Na kostele začala bít půlnoc a venku se zvedl vítr. Mlha se začala trhat na cáry a my jako bychom slyšeli kroky v uličce mezi hroby. Jen takové tiché křupání na cestičce vysypané pískem. Zvuk se přiblížil k hrobce a za námi se ozvalo nepříjemné zaskřípání. Tiše jsem vyjekla a přitiskla se k Honzovi. Nakonec se však v místnosti jen zatočil průvan a naráz sfoukl obě svíčky. Ucítila jsem na tváři jemný závan, jako by okolo mne někdo prošel. Zřetelně jsem cítila, že ve tmě přede mnou někdo stojí. Měla jsem pocit, že vidí skrz tmu a důkladně si nás prohlíží. Otřásla jsem se a naskočila mi husí kůže.

Zpytavě jsem ve tmě pootočila hlavu k Honzovi a podle jemného stisku ruky jsem pochopila, že cítí totéž. Pak se závan vzduchu jakoby trochu oteplil a pohladil mne po tváři. Zafoukal vítr a hlučně přibouchl dveře. Jako zhypnotizovaná jsem Honzovi stiskla ruku a šla jsem tmou k těm dveřím.

Když jsem je otevřela, byla mlha ta tam. Na úplně jasné obloze svítil měsíc a po celém hřbitově vrhal pitoreskní stíny. Jen za hřbitovními vraty jako bych viděla něco jako mlhu. Honza za celou dobu neřekl ani slovo a nechal se mnou vést. Beze slova jsme prošli městem a já jsem šla jako naprogramovaná. Rychle jsme dospěli až k chalupě. Přestože jsme ráno zamkli, byly dveře dokořán, jako na uvítanou.

Vešli jsme dovnitř a dveře se za námi samy od sebe zabouchly. Nevím proč, ale vůbec jsme neměli nepříjemný pocit. Sedli jsme si do pokoje na gauč a stulili se k sobě. Cítili jsme, že tu máme čekat, ale nevěděli jsme na co. A tak jsme se k sobě mlčky choulili a stejně stulení jsme se probudili do slunečného říjnového dne. Byl konec.

                                                                                                   *

Dneska jsou to tři měsíce, co s Honzou bydlíme tady na samotě. Já jsem dala v Praze výpověď a na půl úvazku se upsala místnímu úřadu jako knihovnice. Po letech strávených v hlučném městě si nemůžu vynachválit ticho a klid, který tu je, a netoužím se vrátit. Vařím, uklízím a jsem šťastná. Dokonce jsem si po letech zase začala zpívat. Od toho večera je totiž všechno tak, jak má být. Žijeme tu klidně a beze strachu. Ta třináctá komnata, kterou jsme nevědomky otevřeli, je za námi a otevírá se nám čtrnáctá, plná lásky a štěstí. A Honza, moje láska a můj ochránce, když zrovna neučí, předělává a přestavuje chalupu. Musí pospíchat. Za půl roku nás tady totiž bude o jednoho víc.