Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Než se dnes začtete do strašidelné povídky, chtěla bych vás na něco upozornit: Na rozdíl od minulých příběhů, které byly čistá fikce, je dnešní příběh napsán na základě skutečné a dodnes nevysvětlené záhady námořní lodi jménem Ourang Medan.

Jmenuji se van Halsted, narodil jsem se v Amsterodamu a býval jsem námořníkem. Jako osmnáctiletý jsem se v roce 1946 nalodil na svou první plavbu. Mou mateřskou lodí se stala Ourang Medan.

Byla to obyčejná obchodní loď, jakých jsou stovky. Když jsem si ji procházel, v podpalubí, blízko nákladního prostoru, jsem najednou cítil stísněnost a rozechvění. Jako by z toho jednoho tmavého kouta sálala nějaká zlá energie. Dokonce náš lodní maskot, malý pejsek, který celý den vesele pobíhal mezi námi, odmítal do těch míst vstoupit. Když jsme ho okolo nesli v náručí, dralo se mu z hloubi hrdla zavrčení.

Jednoho večera jsem měl úklidovou službu v podpalubí a musel jsem uklízet i tenhle kout. Když jsem sestoupil do úzké chobičky, okamžitě mě ovanul nedefinovatelný pach toho místa. Ačkoliv všude bylo teplo a dusno, protože se blížila bouřka, zrovna tady bylo o poznání chladněji. Občas odkudsi pronikl závan vlhkého, studeného vzduchu.

Když jsem vytíral podlahu těsně u obložení z prken, všiml jsem si, že mezi obložením a podlahou je malá škvíra. Zvědavě jsem do té škvíry vložil prst. V tu chvíli musela být bouřka už velice blízko, protože vlny rozhoupaly loď a já jsem se opřel ramenem o obložení, které povolilo... Ocitl jsem se v temném vlhkém přístěnku bez oken.

Okolo mne se vznášel nesnesitelný pach hniloby. Snažil jsem se v té tmě rozkoukat. Když jsem se rozhlížel, rozeznával jsem v koutě cosi jako velkou skříň. Náhle venku zaburácel hrom a loď se znovu rozhoupala. Dveře skříně se skřípavě pootevřely a ve vzniklé mezeře jsem uviděl něco, co vypadalo jako ranec starých hadrů. Snažil jsem se prostoupit očima šero.

Vtom jako by se hromada pohnula. Stál jsem jako přimrazený, nebyl jsem schopen pohybu. Zdálo se mi, že mě z té hromady hadrů někdo upřeně pozoruje. Po chvilce jsem v šeru rozeznal sinalý přísvit dvou očí, které se nepodobaly ničemu, co jsem znal. Naskočila mi husí kůže, ale něco mi bránilo otočit se a utéct. Venku se mezitím rozpoutalo boží dopuštění. Odsud zdola jsem blesky neviděl, ale hrom burácel téměř neustále a tomuhle všemu dodával příšernou kulisu.

Vlnobití začalo házet lodí jako míčem, až jsem neudržel rovnováhu a upadl. Dveře se tím zmítáním lodi vrzavě otevřely a děsivý předmět s hnusným mlasknutím vypadl přímo na mne. Dotkl jsem se čehosi měkkého, mokrého a studeného, hadr se trochu odhrnul... ... a najednou jsem hleděl do tváře samotné smrti. Otřásl jsem se hrůzou a vyskočil na nohy.

V tu chvíli sebou loď znovu škubla jako po zásahu střelou. Pozpátku jsem se vykutálel z přístěnku až ke schodišti a po úderu o schod jsem ztratil vědomí.

Když jsem se probral, ležel jsem v kajutě a Filipínec Benny mi otíral obličej mokrým hadrem. Prý jsem spadl se schodů a způsobil si otřes mozku. Druhý den jsem se tam šel podívat. Prošel jsem celou chodbu, ale po záhadném přístěnku nezbyla ani stopa. Po příjezdu do Londýna jsem se už na loď nevrátil.

Další dva roky jsem sloužil na britské lodi. Zrovna jsme tehdy kotvili v Jakartě, když jsem o lodi Ourang Medan slyšel podruhé. Byla také na cestě do Jakarty. Moře bylo klidné a posádka se nudila. Nikdo z ní si určitě nepomyslel, že to bude jeho poslední plavba.

Do naší kajuty vběhl vyděšený radiotelegrafista: "Ourang Medan vysílá SOS!!!“ V tu chvíli mě úplně zamrazilo. Vzpomínka na hrůzu, prožitou na lodi, se vrátila. Bylo to nevysvětlitelné a děsivé. Všechna blízká i vzdálenější plavidla začala v té chvíli přijímat signály SOS.

"Všichni důstojníci včetně kapitána jsou mrtví!... Leží v navigační místnosti a na můstku," psal vyděšený radista. "Mrtvá je už celá posádka... také umírám." Lodě, které zachytily nouzový signál, okamžitě změnily kurz a zamířily plnou parou k Ourang Medan. Ta naše připlula za několik hodin.

Hnán vlastním strachem i zvědavostí byl jsem mezi prvními, kdo šli na palubu. Nikde nikdo, loď se zdála nedotčená. Z komína stoupal kouř a my jsme neviděli žádnou příčinu nouzového signálu.

Loď Ourang Medan vypadala jako plovoucí márnice. Celá posádka byla mrtvá, ačkoliv na první pohled nebylo patrné, proč zemřeli. Všichni leželi tvářemi vzhůru, oči i ve smrti vytřeštěné hrůzou a ústa zkřivená v němém výkřiku. Zdálo se, že celá posádka spatřila něco, co její členy vyděsilo doslova k smrti. Mrtvá těla byla v nejrůznějších místech lodi. To kapitánovo leželo na můstku, zatímco radista zůstal přímo u stanice. Smrti neunikl ani lodní pejsek.

Další věc, která mě děsila, bylo to, že celá posádka měla z prožité hrůzy šedivé vlasy, i hoch ležící u kuchyně. Bylo mu sotva sedmnáct. Připravili jsme loď k odtažení do přístavu, aby celá událost mohla být prošetřena. Potom jsme se všichni rychle vrátili na své lodě, protože se schylovalo k bouři. Než se naše loď dala do pohybu, ustrnuli jsme ve zděšení.

Z ničeho nic vypukl na Ourang Medan požár a plameny rychle zachvátily palubu. O pár chvil později explodovaly kotle a loď rychle zmizela pod hladinou i se svou hrůzostrašnou záhadou. To, co se na lodi stalo, zůstalo tajemstvím těch mrtvých. Děsivá událost nebyla objasněna dodnes. Je to šedesát let.

Moje dny jsou už také sečteny. Jestliže čtete tyto řádky, je jasné, že osud si našel i posledního člena posádky.