Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je deštivá, tmavá noc a já se vracím ze služební cesty. Touhle cestou už jezdím skoro zpaměti. Normálně se vracím ve dne, ale dneska se jednání neskutečně táhlo. Leje jak z konve, takže mi to stěrače ani nechtějí brát. Napínám zrak, protože vidím jen na pár metrů před sebou, a proklínám každé protijedoucí auto. Po únavném dni mě totiž světlo do očí přímo bodá.

Zbývá mi tak dvacet kilometrů, když projíždím malou vesničkou a v zatáčce na autobusové zastávce vidím promoklou chlapeckou postavu. Má na sobě kožené kalhoty a bundu a v ruce drží motocyklovou přilbu. „Hm, hochu, tak to sis opravdu nevybral dobrý čas na výlet. Jestli ti motorka vypověděla službu, tak ti nezávidím,“ pomyslím si.

Pomalu jsem dojela k zastávce a stáhla okénko: „Potřebujete něco?“ „Prosím, slečno, nevzala byste mě do města? Rozbila se mi motorka a já musím domů, máma bude mít strach!“ Což o to, já mám strach taky – vzít si skoro v jednu v noci do auta cizího kluka... Ale co kdyby se to někdy stalo mně? Pořád si myslím, že když pomůžu jiným, někdo taky pomůže mně.

A tak si mladík sedá vedle mne a já vyrážím na další cestu. Alespoň se nebudu nudit. Jak otevřel dveře, do auta vnikl studený vzduch, že mě až zamrazilo. Můj spolujezdec mluví tichým hlasem, a když ho po očku pozoruju, vidím, že má andělsky modré oči a krásný úsměv. Odhaduji ho tak na osmnáct, devatenáct.

Vypravuje mi, že se jmenuje Lukáš a byl u babičky ukázat maturitní vysvědčení. Jenže se mu rozbila motorka a musí se dostat domů, protože to slíbil mamince. Těší mě, že je tak rozumný, a docela se mi i líbí. Přistihnu se při myšlence, že by mi nevadilo, kdyby se se mnou chtěl někdy sejít. Sjíždím z kopce a před sebou už vidím světla města. Ještě jeden přejezd a budeme na předměstí.

Přejezd bliká bíle, a tak se ani nesnažím brzdit, už se vidím doma v teple s hrnkem čaje. V autě mi totiž začíná být pořádná zima, i když je červen. Najednou mě Lukáš chytne za rukáv a vykřikne: „Brzdi, brzdi!“ Leknu se a sešlápnu brzdu tak, že se málem octneme ve smyku v příkopu.

Těsně před námi je najednou zhasnutý semafor a za ním se prožene lokomotiva s vagóny, na kterých jsou naložené klády. Úplně se mi leknutím zastavilo srdce. „Víš, že jsi mi zachránil život?“ řeknu roztřeseným hlasem Lukášovi. Ten se jen usměje a mávne rukou. Chvíli to musím rozdýchávat, než se znovu odvážím otočit klíčkem. Semafor u trati už zase bíle bliká a Lukášova tvář v tom světle vypadá úplně přízračně. Ostatně já po tom leknutí sotva vypadám líp.

Za pět minut Lukáše vyložím na potemnělém sídlišti u hřiště, loučíme se, on mi děkuje, ale na pozvání čekám marně. Tak mu na rozloučenou zablikám světly, ale nikde už není. Jako by se v té tmě rozplynul. Asi zašel hned do prvního vchodu, protože ho nevidím, ani když otáčím auto. Zaplať pámbu, za chvíli jsem doma a honem spěchám do postele, protože už jsou dvě hodiny ráno a já musím být v sedm u šéfa i se zprávou z jednání.

Ráno svítí sluníčko a vysušuje kaluže. Když si sedám do auta, všimnu si, že na vedlejším sedadle je velká vlhká skvrna. To muselo zbýt po mém nočním spolujezdci. Škoda že jsme se nedomluvili, ale když vím, kde bydlí a jak se jmenuje, nebude těžké ho najít.

Zastavím před podnikem a ještě si u stánku koupím noviny. V kanceláři si postavím na kafe, a než se uvaří, připravím si zprávu pro vedení. Pak se posadím s kafem ke stolu a otevřu noviny. Když otočím na druhou stranu, najednou jako by mi ledová ruka sevřela srdce. Celá se roztřesu.

Na velké fotografii je přejezd, kde mě v noci málem strhl vlak. Vedle kolejí je motorka rozbitá na kusy a zpod plachty vedle vidím vyčnívat nohu a ruku v koženém motocyklovém obleku. Vytřeštěně zírám na červený titulek, který na mne křičí: "DALŠÍ NEHODA NA OSUDNÉM PŘEJEZDU! Včera v odpoledních hodinách na železničním přejezdu, kde nefungovala signalizace, zbytečně vyhasl život devatenáctiletého Lukáše R..............."