Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Zdá se mi, že ležím v posteli, nemohu se hnout a obličej mi olizuje veliký bílý pes. Jeho jazyk je mokrý a studený. Brrrr! Otáčím hlavu a snažím se uniknout, ale marně. Je mi čím dál větší zima, až se otřesu a otevřu oči.

Kolem je podivné šero. Ležím na zemi, nade mnou se sklání Michal a otírá mi obličej velkým, mokrým kostkovaným kapesníkem.  „Ali, prober se... .... no to je dost, už jsem měl strach,“ říká tiše, ale jeho hlas se podivně dutě rozléhá. V příšeří vidím, jak mu na tváří zasychá velká odřenina. Na rukou, kupodivu čistých, má sedřené klouby. Pomáhá mi posadit se a já cítím, jak mě pálí moje odřené ruce a nohy...

Cože?!?!?!  Nevěřícně potřásám hlavou, potom chytnu Michala za ruku. „Míšo, můžeš pro mě něco udělat?“ „Copak, princezno? Víš, že pro tebe nemožné ihned a zázraky do tří dnů,“ žertuje Michal i teď. „A víš, že ti věřím?“ říkám tajuplně. „Můžeš mě zvednout?“ „Jistě, mají tu studené podlahy, viď?“ říká Michal a silnýma rukama mě chytne pod rameny a pod koleny. Zvedne mě v náručí jako pírko a já říkám: „Tak a teď mě postav.“

Míša vykulí oči a pomalu, pomaloučku spouští, až se moje nohy dotknou země. Je pravda, že se mi třesou jako sulc a Michal mě podpírá, ale STOJÍM!!!  „Ali, ty moje holka zlatá!!“ zaječí Michal, znovu mě zvedne do vzduchu a bláznivě se mnou zatočí. Držím se ho okolo krku a samým štěstím mu sázím jednu pusu za druhou... do vlasů, na čelo, za ucho, na nos, na tvář, na ústa......

A najednou je z toho líbačka jako ve filmu. V tu chvíli jsme oba mimo čas i realitu. Když celí udýchaní přestaneme, Michal mě znovu pomalu a opatrně postaví na zem. Moje slabost v nohou má teď vlastně dva důvody. Kdy já se naposledy líbala? To už je víc než půl roku. Poslední noc s Petrem, ta před havárií. V nemocnici tomu nejdřív bránily obvazy a pak už o to vlastně Petr ani nestál.

Ještě že je tady takové šero a Michal nemůže pozorovat změny v mém obličeji a to, že se mi oči najednou podezřele zaleskly. „To jsem netušil, že můžu mít Vánoce dvakrát do roka,“ přeruší ticho Michal. „Jaké Vánoce?“ nechápu. „No, když mi bylo patnáct, tak jsem si přál, abys mi na vánoční besídce dala pusu. A nevěděl jsem, že se mi to splní po víc než dvanácti letech. To abych teď začal věřit na Ježíška, ne?“ najde Michal svůj obvyklý humor. „Tak já mu letos napíšu, aby mi tě dal pod stromeček, ale že sebou tentokrát musí hodit, aby to nebylo až v důchodu.“ Trochu vyprsknu při představě, jak si dědeček s hůlčičkou v domově důchodců rozbaluje babičku, která na něj juká z krabice s mašlí. „No, abychom se toho důchodu vůbec dočkali. Jestli se odtud nevyškrábeme, pochybuju, že sem dolů chodí listonoš,“ oplácím mu stejnou mincí.

„Tak konec legrace a jdeme hledat východ. Už se nemůžu dočkat, až mi tě za vysvobození dá tvůj táta za ženu a k tomu půl chalupy. Jen aby to nebyla ta půlka, co jsem mu pomáhal vyklízet. Je tam jen komora, stará špajzka a jako příslušenství kadibudka na dvoře.“

Během vtipkování vytáhne Míša zapalovač a pečlivě prohlíží všechny stěny. Na velice nejistých nohou jdu za ním a pro jistotu se ho přidržuji za opasek. Rozhlížím se v šeru a rozeznávám jakési klenuté sklepení, zavalené na jedné straně sutí. Michal zašátrá po protější stěně a zalomcuje ztrouchnivělými dveřmi.

Ty se se skřípotem vylomí ze zrezivělých veřejí a začnou se na nás kácet. V nastalém hřmotu Michal upustí zapalovač, aby je zachytil, a v okamžiku je všude tma. Slyším ránu, jak dveře dopadly na zem, a zvuk, jako když se kutálí mnoho dutých věcí po kamenné podlaze. V okamžiku nás něco zasype až po lýtka. Pustila jsem se opasku a hmatám okolo sebe. Ty věci jsou lehké, malé a na povrchu hladké.

Jednu našátrám a zvednu. Oběma rukama ji ohmatávám... Najednou mnou otřese hrozivé poznání a vyjeknu zděšením.