Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Konečně se země přestala chvět a Michal mě pustí z náruče. Je mi to skoro líto, protože vzdor všem okolnostem jsem se cítila bezpečně, a co víc, bylo mi to příjemné. A nebylo to jen tím, že jsme se v chladném sklepení vzájemně zahřívali.

Michal mi podává jeden kámen za druhým a vytváří tak dost široký průchod, abychom mohli zjistit, kam temný otvor vede. Konečně je šířka dostatečná na to, abychom se oba protáhli. Míša mi podá ruku a já se opatrně sunu za ním. Není totiž vyloučeno, že by se chatrný průchod mohl znova začít rozpadat. Ocitáme se v další místnosti. Trochu sem dopadá odlesk svíce na stole a Michal znovu vytáhne zapalovač.

Rozhlížíme se. Tohle jako vězení už rozhodně nevypadá. Uprostřed místnosti je opět kamenný stůl, a když Michal zapálí zbytek svíce na plechovém talíři, vydechnu údivem. Jsme v jiné době. Zařízení místnosti je zázračně dochované. U zdi je široké dřevěné lože i se schůdky. Mezi vyřezávanými sloupky visí zbytky jakési uprášené látky, bizarně ozdobené pavučinami. Když se jedné dotknu, rozpadne se téměř na prach.

Pokud to můžu rozeznat, na loži je hromada kožešin, které musely být pečlivě vydělané a konzervované. I po staletích totiž drží pohromadě. Muselo to být lůžko nějakého bohatého hradního pána. Teď lituju, že jsem se nikdy o historii našeho hrádku víc nezajímala.

Prstem opatrně nadzvedám kožešinu v tušení, že by mohla skrývat nějaké děsivé tajemství. Odkryje se mi pohled na jílec středověkého meče. Podle zdobení nemohl patřit žádnému obyčejnému zbrojnoši. „Ali, pojď se honem podívat!“ slyším Michalův vzrušený šepot, který se dutě rozléhá.

Michal stojí u velké dřevěné truhlice, opatřené masivním zámkem. Naposledy jsem takovou viděla v nějaké pohádce. Je možné, že ještě nikoho nenapadlo v ruinách pátrat a na nás čeká velký objev? Jenže truhlice je zamčená. Naše zvědavost je silnější než strach z toho, že by nás někdo obvinil z poškození památky.

Michal vezme z lůžka ten velký, těžký meč a šikovně zapáčí z boční strany zdobného kování. Ozve se lupnutí a hřeby, kterými je kování připevněno na truhlu, vyjedou z měkkého dřeva jako po másle. Celé kování vypadne na kamennou podlahu s hlasitým cvaknutím. Míša uchopí železný kruh na víku a trhnutím ho odklopí.

Hned nahoře je složená těžká látka, krásně zachovalá. Vypadá to, že ornamenty na ní jsou vyšívané zlatými nitkami. Opatrně ji vyjmeme a položíme na podlahu. Pak jen zamžikám, polknu a musím se o Míšu opřít, abych neupadla. Truhla je plná tak do dvou třetin, ale i to stačí, abychom byli přesvědčení o tom, že poklad loupeživého rytíře čekal staletí jen a jen na nás.

V truhlici jsou nádherné tepané a kameny zdobené poháry, stolní náčiní je pravděpodobně stříbrné i zlaté a na tom všem leží dvě kovové truhličky. Ta větší je tak těžká, že ji radši nevyndaváme a jen otevřeme. Je až po okraj plná různých mincí snad všech druhů a velikostí.

Když už si myslím, že mě nemůže nic překvapit, otevře Míša menší truhličku a o mě se pokoušejí mdloby. V ladné směsi jsou tu řetízky, řetězy, prsteny, náušnice a náhrdelníky. Horečka z nálezu dokonce chytila i Michala a ten se v truhličce prohrabuje, věší mi řetízky na krk a přikládá náušnice k uším.

Pověst o loupeživém rytíři tedy nelhala a my máme v rukou poklad nedozírné ceny. Tato místnost byla zřejmě jeho skrýší a tajnou pokladnicí. Tak tajnou, že ji nikdo po celá staletí neobjevil. Je pravda, že většina lidí pověsti o pokladu pokládala za hezkou pohádku, a nikdo po něm nepátral.

Jenže co je nám platný ten největší poklad, když jsme s ním uvězněni v podzemí. Zavíráme proto truhlici a rozhlížíme se dál. U stěny se od podlahy vine polorozbořené uzoučké schodiště kamsi do tmy. Míša vezme svíčku a pomalu stoupáme po vratkých kamenech výš a výš, až se Míša zarazí a zvedne ruku se svíčkou. Přímo nad hlavou má strop, v kterém je čtvercový otvor, uzavřený těžkým, okovaným poklopem. Ten se přes všechno pozdější úsilí ani nehne.

Jsem z toho zoufalá. Hlavou se mi honí scény z filmů, ve kterých hrdinové umírají hladem a žízní. Tudy tedy cesta k vysvobození nevede, a tak se po krátkém odpočinku vydáváme zpět tam, odkud jsme vyšli.