Odkaz mrtvých duší – 8.díl
Jdeme pomalu a velmi opatrně a já se o Míšu opírám. Už jsem dost unavená a nohy se mi třesou únavou i chladem. Není se co divit, protože ani sebetvrdší trénink vleže skutečnou chůzi nenahradí, ale nutí mě k tomu vůle dostat se ven. Ani nevím, jak dlouho už v podzemí jsme. Michal hodinky nemá, ty moje se pádem rozbily a pořád ukazují dvě odpoledne.
Fuj! Zase mám kolem sebe ty malé, oslizlé lebky, které se na nás sesypaly. Pomalu sestupujeme po rozdroleném schodišti, zdola táhne vlhký, mrazivý vzduch a v tichu, které narušují jen naše šátravé kroky, slyším vzdálené šumění vody. Rukou se opírám o zeď, v jednu chvíli mi zpod ní vypadne kámen a s třesknutím skáče po schodech dolů, až kdesi s temným zaduněním dopadne.
Míša teď jde přede mnou a já mám ruku na jeho rameni. Vzpomenu si na úzký otvor ve zdi, který pravděpodobně vedl do hradní studny. Když jsme na posledním schodu, ozve se z hlubiny vzdálený hukot a půda pod nohama se zase začne chvět. Ze tmy před námi se ozve tlumený rachot a jemné proudění vzduchu se změní v prudký závan, který nemilosrdně sfoukne svíci v Michalově ruce. Znovu se ocitáme v hluboké tmě s nejistou půdou pod nohama.
Než Míša stačí sáhnout do kapsy pro světélko ze zapalovače, ozve se zvuk sypaného štěrku, který stále sílí. Proboha! Snad se všechno kolem nás nezhroutí a my se nepřidáme k nepohřbeným svědkům minulosti...
„Míšo!“ vykřiknu a snažím se udržet na chvějících se mokrých kamenech, které mi kloužou pod nejistýma nohama. Jenže v té absolutní tmě šlápne má noha do prázdna. Neudržím rovnováhu, padám dopředu a mávajícíma rukama se křečovitě chytám za Michalovo tričko. Padám mu na záda a strhávám ho s sebou.
Chvilku letíme vzduchem a pak kloužeme v blátě po strmém svahu. Skončíme v mrazivé proudící vodě, která nás strhává a nese někam do černočerné tmy. V tu chvíli mi nohy a ruce začínají tuhnout, ale Míšův rukáv ještě pořád držím v křečovitě zaťatých prstech.
Náhle se mi zdá, že proud zvolňuje, a pod zmrzlýma nohama ucítím dno. Než se stačím postavit, černá tma se změní v šero a já ležím na břiše na mělčině. Voda někam mizí a její proud ustává. Když zvednu hlavu, nevěřím vlastním očím. Nad sebou mám temné nebe, poseté miliony hvězd. Jsme venku z podzemí.
„Mimimimi...“ drkotají mi zuby. „No, na to máme ještě čas,“ ozve se vedle mě a silné Michalovy ruce mě zvedají ze země. „Huhuhu…“ snažím se dál. „Co mě strašíš?“ uchechtne se Michal. „Hu..hu..m..m..mor tě asi nepřejde nikdy,“ podaří se mi dát dohromady kloudnou větu.
„Jó, na to si budeš muset zvyknout, Ali, protože moje žena smysl pro humor mít musí,“ vyhrkne Míša. „Sice nebudu mít hradní paní s pohádkovým pokladem jako věnem, ale já to nějak překousnu. Třeba se archeologové ustrnou, a až vykopou to, co se propadlo spolu s hradním podzemím, dají nám něco do začátků.“
„Hm, zase vtípky za každou cenu, viď?“ pokouším se kontrovat. „Ne, to je smrtelně vážné,“ povídá Michal. „Tady je pro ně hmatatelný důkaz,“ sáhne do kapsy a do dlaně mi vloží několik mincí a řetízek s medailonkem, který se mi tak líbil.
„Mince dáme archeologům a tohle je naše tajemství, nálezné a zásnubní dar. Ber to jako vykoupení duše hradního pána.“ Nestačím kulit oči a docela mi přestává být zima.
„Věřím tomu, že až sem přijedou páni vědátoři, má náš milý podnikatel s odstřely utrum.“ „Tak, konec pohádek a teď ti předvedu, jak to bylo v době kamenné!“ Než pochopím, co tím myslí, hodí si mě jako kládu přes rameno, a přestože ho buším pěstičkou do zad, odchází se mnou vstříc přívětivým světlům naší vesnice.
Odkaz mrtvých duší:
- Odkaz mrtvých duší – 7.díl
- Odkaz mrtvých duší – 6.díl
- Odkaz mrtvých duší – 5. díl
- Odkaz mrtvých duší – 4. díl
- Odkaz mrtvých duší – 3. díl
- Odkaz mrtvých duší – 2. díl
- Odkaz mrtvých duší – 1.díl
16.11.2006 Rubrika: | Komentářů 23 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5