Děsivé noční setkání
Je horko a dusno a já jdu vyprahlým lesem. Jdu úzkou stezkou k polorozpadlému stavení na mýtině, abych připravila báječnou a strašidelnou noční bojovku pro svůj táborový oddíl. Nesu si velkou korkovou nástěnku s bílým papírem a tužkou na provázku, aby se všichni mí stateční kluci mohli v noci podepsat na důkaz, že splnili stezku odvahy.
Před sebou už vidím polozřícené obvodové zdi; jen v rohu na pár trámech ještě drží zbytek střechy porostlé mechem. Mezi kameny vrazím hřebík, pověsím nástěnku a plechovku se svíčkou, kterou zapálím v noci, až sem půjdu číhat na malé odvážlivce.
Všude je úplné ticho. V poledním žáru se neozve ani hlásek, jen prudce voní horká smůla, kterou sluníčko rozpaluje v puklinách stromů. Jsem tu úplně sama a z té samoty na mě trošku padá tíseň. V tichu zaslechnu zapraskání a tiché plíživé kroky. Jenže když se rozhlédnu, nikde nikdo. To asi nějaká toulavá liška slídí po úlovku. Dokončím svoje dílo a spěchám zpátky do tábora.
Čas do setmění rychle uběhne. Pro navození správné atmosféry vypravuji u ohně vykuleným klukům místní pověst o tom opuštěném stavení.
Kdysi tam bydleli manželé s jediným synem. Když vypukla první světová válka, mladíka odveleli na frontu a ten se ztratil ve válečné vřavě. Jeho rodiče pomalu stárli a syn se stále nevracel. Za jedné bouřlivé noci se do chalupy začal dobývat jakýsi vousatý otrhanec s rancem a puškou. Vyděšený stařík vzal svoji zbraň a tuláka zastřelil. Za ranního svítání, když do lesa přišli dřevorubci, našli u zastřeleného tuláka klečet oba staříky pološílené.
Ten vandrák, co ho zabili, byl jejich vlastní syn, který se vracel po mnoha útrapách domů. Než soud stihl rozhodnout, co s nimi bude, oba žalem zemřeli a stavení zpustlo. Za bouřlivých večerů je prý vidět postavu vojáka, jak se dobývá do stavení a tiše pláče.
Jen co jsem dovyprávěla, jako na objednávku se z dálky ozvalo tiché zahřmění. Hoši byli zamlklí a dívali se jeden na druhého. Protože byla bouřka ještě daleko, dala jsem každému na vybranou, zda na zkoušku odvahy půjde. Hrdě se hlásili všichni, a tak jsem je nechala u ohně a šla ke stavení zapálit svíčku.
Ve žlutém paprsku baterky se cesta přede mnou míhala a já pospíchala, abychom zkoušku stihli, než začne pršet. Když jsem byla nedaleko stavení, začalo pojednou světlo baterky slábnout a na mýtinu jsem dorazila za úplné tmy. Jen podle vrcholků stromů proti obloze se dalo poznat, že jsem na kraji holého prostranství.
Najednou se u zdi objevilo slabé modré světélko. Nejdřív mě napadlo, že se ostatní vedoucí domluvili a že zkoušku odvahy dělám i já, ale na moje tlumené volání se nikdo neozval. „No tak neblbněte a vylezte,“ šeptám. „Za chvíli bude bouřka a vy mě tady zdržujete!“ Ale odpovědí mi je jen závan chladnějšího větru, v kterém zašustí lískový keř, rostoucí u zbořeniště.
Světélko se trhaně pohybuje přesně v místech, kam jsem v poledne pověsila tabuli. Ze tmy se ozve silnější zahřmění. Bouřka tu bude asi rychleji, než jsem čekala. Zvedl se vítr a začal nástěnkou klepat o kamennou zeď. V tu chvíli jsem měla pocit, že mezi boucháním slyším cosi jako vzlyky... v šumění lísky se mi to snad jen zdálo.
Teď! Uslyšela jsem zapraskání kroků v jehličí. Polil mě studený pot. Když tu není nikdo z tábora, kdo je tu se mnou? Kroky se ozvaly ještě blíž. Podobají se spíš takovému šourání. Při vzpomínce na příběh od táboráku mě mrazí v zádech. Vystrašila jsem sama sebe a teď mi bujná fantazie něco maluje.
„Je tu někdo...?" spíš jen vydechnu. Nic! Jen zas takové vzyknutí, vlastně jen vzdech. Rychle udělám pár posledních kroků ke zdi a strhnu tabuli. V tu chvíli se zableskne a já před sebou vidím postavu v podivné staré uniformě. Nohy se mi roztřesou. To není možné! ... Plesk! První velká kapka mi spadne na obličej. Protírám si oči a snažím se prohlédnout tmu.
Pomalu couvám a tabuli si tisknu na hruď. Při dalším zablesknutí vidím postavu znovu. Stojí na místě, kde předtím visela tabule, a varovně vrtí hlavou. Potom ke mně jakoby prosebně vztáhne ruce.
Bože, asi jsem se zbláznila! Přinutím se pohnout, zprudka se otočím a rozhýbu ztěžklé nohy. Dám se do běhu a s každým zablesknutím se otočím. Nikdo za mnou není. Klopýtám přes kořeny a prákrát i upadnu. Pokaždé přitom zavřu oči, jako bych zaklínala hrůzu, ať je pryč. Zuby zatínám do rtů, špatně se mi dýchá. Konečně vidím zbytky ohně a první stany...
Do tábora doběhnu v prudkém dešti a hřmění. Bouřka je přímo nad námi. V táborové kuchyni si naliju čaj a hltavě piju. Když se na mě ostatní zvědavě dívají, říkám, že zkouška bude jindy a jinde. Nemám chuť vysvětlovat, co se mi přihodilo. Ještě teď mě při vzpomínce mrazí. Převléknu se do suchého a vlezu si do spacáku. Konečně pocit bezpečí!
*
Druhý den je nádherné slunečné ráno. Po noční bouřce ani památky. Celý oddíl vyrazil do lesa na borůvky a cestou jsme míjeli to stavení. Znovu mě zamrazí: stěna, na níž byla připevněná cedule, se v noci celá zřítila. Možná povolila v lijáku, možná ne. Každopádně – kdyby se tam někdo v noci podepisoval, mohla se zřítit na něj. A já dodnes nevím – byla to tehdy skutečnost..?
19.1.2007 Rubrika: | Komentářů 30 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5