Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Mexická klasika s Jihočeským žervé od Madety. V tomto jednoduchém receptu nechybí kvalitní hovězí maso, mexické fazole nebo avokádo. Šmrnc mu dáte kořením Fajitas a koriandrem. Zarolujte si dnešní dokonalý oběd...

pošlete nám recept

Tajemství starého hřbitova. Díl druhý.

Tajemství starého hřbitova. Díl druhý.

Zprudka se posadím a v momentě jsem probuzená. S úlevou v šeru rozeznávám, že postava, která mne vylekala, je Kamil. Na nočním stolku našátrám vypínač a rozsvítím malou lampičku. „Promiň, že jsem tě vyděsil,“ říká zkroušeně Kamil roztřeseným hlasem. „Vůbec jsem si neuvědomil, že se tak lekneš, ale vypadalo to, že se něčeho bojíš, a tak jsem se tě snažil rychle probudit."

„Já jsem dneska ještě neusnul. Stalo se něco hrozně divného a klukům, kteří určitě na kolej přišli trošku pod párou, těm to říct nemůžu. Za prvé by mi to nevěřili a za druhé by mysleli, že jsem se z toho smutku zbláznil.“

Začala jsem být napnutá. Co se asi stalo, že to Kamila takhle rozhodilo? Vždycky byl z nich dvou ten s reálným pohledem na svět a Martina mnohokrát říkala, že je moc ráda, když ji v jejím vznášení drží trochu při zemi. Martina si libovala v záhadách a tajemstvích, věřila na horoskopy, věci mezi nebem a zemí a věcný Kamil jí zase hodně věcí logicky vysvětloval a nezřídka se o věcech nadpřirozených vášnivě přeli.

Nakonec se stejně vždycky dohodli, že si názor na tyto věci zachová každý svůj a mají se příliš rádi na to, aby si tím kazili vztah. Každý uznával, že na názoru toho druhého něco je, ale jeden druhému nic nevyvraceli.

Občas si Kamil rýpnul, když pověrčivá Martina obcházela kanály, vyhýbala se setkání s černou kočkou a při setkání s kominíkem honem hledala knoflík, ale v podstatě mu to nevadilo. Uznával dokonce i jejich duševní propojení, když v okamžiku, kdy chtěl jeden volat, rozezněl se mu telefon se zprávou od toho druhého. Jenže teď se stalo něco, co Kamil nemohl pochopit ani při nejlepší vůli. Hlas se mu hodně třásl, když mi vyprávěl, co se stalo.

V tesklivém rozpoložení přišel domů a hned u dveří mu padnul zrak na Martininy pantoflíčky vedle rohožky. Na rozestlané posteli ležela její košilka a na polštáři medvídek, kterého od něj kdysi dostala. Kamil padnul na postel tak, jak byl, a zabořil hlavu do Martinčina polštáře, kde byla ještě cítit vůně jejích vlasů. Vdechoval tu ztracenou vůni a cítil, že mu tečou slzy.

Když se posadil, aby si je něčím setřel, zjistil, že na mobilu, položeném na nočním stolku, svítí displej. Bylo mu to divné, protože vůbec neslyšel, že by telefon zapípal nebo zazvonil. Stisknul tlačítko pod symbolem obálky a na displeji vyskočilo číslo, které patřilo Martině.

Kamil přerušil vyprávění, protože jsem hlasitě vydechla a vytřeštila oči. Stejně jako on jsem totiž věděla, že Martinin mobil vzal za své při té nehodě. Nezbylo z něj nic než pár střepů. Všechno je ještě uložené na policii, a tak se nedá předpokládat, že by nějaký vtipálek z jejich řad používal její simku k morbidním žertům.

„A co bylo v té zprávě?!“ naléhala jsem na Kamila. „Představ si, že nic, vůbec nic,“ kroutil hlavou Kamil. „Můžeš se přesvědčit,“ podal mi svůj mobil. Skutečně! V přijatých zprávách je Martinino číslo, ale když jsem zmáčkla „číst“, neduchní tam zhola nic. O mobilech toho sice moc nevím, ale POSLAT NIC? To snad nelze. Nejde mi to do hlavy.

Uvařila jsem čaj a probírali jsme to s Kamilem nahoru a dolů. Ne. Je to nepochopitelné a nemohli jsme na nic logického přijít. Na hodinách byla hodina po půlnoci, když jsem se s Kamilem rozloučila. Ještě jsem pootevřela okno, abych vyhnala pach cigaret. Ode dne, kdy se to Martině stalo, začal Kamil znovu kouřit, v malém kolejním pokojíku se skoro nedalo dýchat. Ještě jsem na stole zapálila malou svíčku s vůní skořice.

Honem jsem se zavrtala do postele, otočila se ke zdi a snažila se rychle usnout. Zítra mám přednášky už od osmi, a jestli si neodpočinu, můžu rovnou zůstat doma. Když se nevyspím, hlava mi prostě nefunguje.

Už skoro usínám, když něco zaslechnu. Tichem nočního pokoje se téměř neslyšně rozezní jemný zvuk zvonkohry, zavěšené na lustru. Před půl rokem jsme ji s Martinou objevily v malém krámku s orientálním zbožím. Na tenkých šňůrkách visí v několika řadách malé tepané kovové rybičky a při sebemenším závanu větru se točí dokola. Když se náhodně dotkne jedna druhé, zazvoní to stříbrným hláskem.

Okamžitě jsme se do nich zamilovaly a od té doby zdobily její i můj pokoj. Jenže tentokrát se mým rozjitřeným smyslům zdá, že znějí úplně jinak. Otočím se na posteli a zadívám se na ně. Ve světle, přicházejícím z venku, se jejich barva změnila z bronzové na zlatou a občas se mihne odlesk světla na jejich rubínovém očku.

Záclona se jemně vzdouvá a světlo z ulice vykreslilo na zdi stíny, které jsou mnohem větší než rybičky samy. Zvonkohra se pomalu točí a já pozoruji rej stínů. Dřív mě jejich tanec uspával, ale dnes to na mě působí zneklidňujícím dojmem. Nemůžu se zbavit pocitu, že ještě nesmím usnout.

Jako bych byla v očekávání čehosi neznámého, tajemného, co má přijít. Převaluji se na posteli a ne a ne zabrat. Už jsem z toho zoufalá, protože z dálky slyším věžní hodiny odbíjet druhou hodinu ranní. Zvednul se vítr a rybičky se divoce roztančily. Zpozorněla jsem... Ohromeně, s mrazením po celém těle, neschopná pohybu se jen dívám. Moje podivné tušení se naplnilo... Je to tady!

Vikina

Tajemství starého hřbitova:


23.3.2007   Rubrika:   |   Komentářů 21   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 3/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Tajemství starého hřbitova. Díl druhý.

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Soutěže na Soutez.cz

    Anketa

    Covid

    Prodělali/y jste v uplynulém roce Covid?

    Celkem hlasovalo 77050.
    Archiv anket.