Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Mexická klasika s Jihočeským žervé od Madety. V tomto jednoduchém receptu nechybí kvalitní hovězí maso, mexické fazole nebo avokádo. Šmrnc mu dáte kořením Fajitas a koriandrem. Zarolujte si dnešní dokonalý oběd...

pošlete nám recept

V pátek třináctého...

V pátek třináctého...

Tak to se může stát jen mně. Když už se konečně vypravím na návštěvu k prarodičům, uprostřed táhlého kopce auto zachrchlá, zaprská a konec. Chvíli nechám zoufale kvílet startér, ale není to nic platné. Podle ciferníku mám ještě tři čtvrtě nádrže benzínu, jenže auto si prostě postavilo hlavu a nejede. Mobil samozřejmě jako na potvoru odpočívá doma na stole. Vůbec mě to neudivuje. Vždyť je pátek třináctého.

Zatáhla jsem ruční brzdu, z kufru vylovila výstražný trojúhelník a poslušně se vrátila 50 metrů zpátky. Ty čtyři kilometry do vsi už dojdu pěšky. Sice se rychle smráká, ale do tmy bych tam měla být.

Dojdu ještě ke strýčkovi a ten s bratrancem Slávkem určitě odtáhnou auto k sobě na dvůr. Než pojedu domů, bude spravené. Oni se v autech vyznají. U nich na dvorku věčně stojí nějaký ten samohyb a zpod něj trčí nohy v montérkách.

No vida, Slávek! Jak dlouho jsem si na něj nevzpomněla. Můj vrstevník a kamarád prázdninových her. Léto co léto jsme trávili spolu. On opálený vesnický kluk a já blednička z města, která se bála vstoupit do chléva s kozou a prasátkem. Vylézt na strom byl pro mne úkol na celé odpoledne.

Taky mě večer vodil dozadu na tajemnou setmělou zahradu a u kamenné zdi, pod letitými stromy jsme v keři měli svůj tajný úkryt. Nezapomenu na večer, kdy mi Slávek chraplavým hlasem vyprávěl místní pověst o tajemném vlaku duchů, který jezdí lesem bez kolejí. Pak mě musel vodit v noci na dvůr do kadibudky, protože jsem se šíleně bála i do chodby.

Beru si z auta tašku a vydávám se na cestu. Je vlahý letní večer, vzduch voní senem a z příkopu vedle cesty slyším koncert cvrčka. K tomu se přidává vrzání kobylek a sem tam ještě pípne jakýsi ospalý opeřený zpěváček. Třeba mě cestou naloží nějaký výletník, co se vrací do vsi, a ušetřím kroky.

pátekKdyž vyjdu na kopec, otevře se mi pohled z prudkého srázu na silnici, která esovitě prochází lesem. Dole za ním už vidím vlídná světélka vesnice v údolí. Z kopce se mi půjde rychleji. Když se ponořím do lesa, je v něm skoro tma, teplý vzduch z rozpálených polí se ochladí a zavoní jehličím a pryskyřicí. Za chvíli by měla přijít zatáčka a hned za ní odbočka na lesní cestu k hájence.

I toto místo má prý svoji pochmurnou historii. Zatracený Slávek, proč jen jsem s otevřenou pusou hltala ty strašidelné příběhy! Teď mám dost nepříjemný pocit. Z kabely vytáhnu svetr a přehodím si ho přes ramena, protože mě trochu roztřásl noční chlad. Nebo strach?

Uvědomím si naprosté ticho kolem sebe. Vytratilo se veselé cvrkání hmyzu, nepípne ani hlásek. Když se blížím k lesní odbočce, zmocňuje se mě taková nepopsatelná tíseň. Dvakrát se ohlédnu za sebe, protože mám pocit, že nejsem sama.

Kdyby se někdo také vracel do vsi, bylo by to prima. Ve dvou by nám cesta rychleji uběhla. Jenže silnice za mnou je pustá. Nízko nad lesem vyšel obrovský medový měsíc a silnice se v jeho světle leskne až do stříbrna. Už jsem za zatáčkou a blížím se k lesní cestě. Měsíc se mi schoval za stromy a nastalo takové přízračné šero. Mezi stromy se vytváří mlžný opar a ze stromů a keřů vytváří divné bytosti. Vzduch zvlhnul a pod svetr se mi vloudil chlad.

Zastavím se a začnu se navlékat do rukávů. Brrr! Zastavila jsem se přímo na podivném rozcestí. Na stromě vidím přibitý křížek pod primitivní stříškou, na jehož jednom rameni visí uvadlý věneček. U kořenů leží povalená sklenice se svíčkou uvnitř. Jak že tomu tady Slávek říká? Nemůžu si vzpomenout... Koutkem okna postřehnu v lese jakýsi pohyb a uslyším tichounké zapraskání větviček. Snad nějaká srnka, kterou jsem vyplašila. Zbystřím zrak a zahledím se na lesní cestu.

Zdá se mi, jako bych viděla obrys přicházející postavy. Asi se někdo místní vrací zkratkou domů. Taky se mi zdá, že jsem zahlédlapátek světélko. Jenže místo úlevy se objevuje zase ta nepopsatelná tíseň. Cítím, jak se mi na rukách ježí chloupky. Nohy jako by mi vrostly do země a nemohu udělat ani krok. Všude je hrobové ticho. Zdá se, že slyším vzdálené písknutí parní píšťaly.

Znovu se dívám do hlubiny lesní cesty. Za stále zřetelnější postavou se opar pomalounku začíná prosvětlovat vzdáleným slabým světlem. Chtěla bych utéct, stojím však jako zkamenělá. Znovu se ozývá táhlé kvílivé písknutí a přidá se i tiché supění a klapot. Strach mého dětství – přízrak vlaku duchů je po více než dvaceti letech tady. Zprudka dýchám, ale syrový noční vzduch mě zalyká. Z hloubi lesa se vynoří oslnivé světlo a ozáří postavu v dlouhém železničářském kabátě a čepici. Místo, kde má být obličej, je prázdné... Vidím jen narůžovělou mlhu, v níž se odráží krvavě rudé světlo z lucerny. Noční přízrak ji má v ruce a kývá jí vstříc supění a klapotu.

Hluk je stále blíž, a když světlo dospěje k ní, postava se rozplyne. Všechno je jako šílený sen. Kolem oslňujícího světla, které se přibližuje, je zlatožlutý mlžný opar, jenž se pohybuje spolu s ním. Chce se mi řvát, ječet, křičet, ale nejsem schopna ze staženého hrdla vydat ani hlásek. Světlo se blíží, zvětšuje, a když je těšně přede mnou, znovu se ozve kvílení parní píšťaly, které už je ohlušující.

Hrůza a děs mě témeř ochromují. Z posledních sil sebou škubnu, uskočím za strom s křížem a zoufale ho obejmu. Kolem mne se s klapotem prohnala starodávná lokomotiva, které od kol, vznášejících se na zemí, tryskala pára. Za lokomotivou je připojený vagón s lucernami, okny vidím několik bledých postav ve starodávném úboru, které mi pokynuly. Jsem vyděšená až do morku kostí, zesláblá strachy se sesunu podle kmene stromu.

V oslněných očích se mi udělají mžitky, je mi slabo od žaludku. V tu chvíli opět zahlédnu světlo, jak problikává lesem. Tentokrát jde ze silnice. S třesoucíma nohama se po čtyřech odplížím dál do lesa a tam omdlím.

Když se po chvilce proberu, vidím na silnici světlo zaparkovaného auta. V jeho reflektorech zmateně pobíhají dvě mužské postavy, z nichž jedna drží v ruce mou tašku. Oba na mě volají jménem. S úlevou poznávám strýčkův a Slávkův hlas.

Těžko jim budu vysvětlovat bláznivou a strašidelnou historii, která se tu odehrála, a tak radši tvrdím, že jsem si byla odskočit a spadla jsem do nějaké díry. Jen je mi divné, že strýček tvrdí, že mě přijeli vyzvednout, protože jim ode mne přišla zpráva... Ne, nebudu to řešit! Těším se do tepla a bezpečí. Není totiž co vysvětlit.

Vikina


13.4.2007   Rubrika:   |   Komentářů 24   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,9/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - V pátek třináctého...

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Soutěže na Soutez.cz

    Anketa

    Covid

    Prodělali/y jste v uplynulém roce Covid?

    Celkem hlasovalo 77046.
    Archiv anket.