Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Slunce zapadá ze zubaté panorama Prahy a já si v županu na terase vychutnávám první chvilky odpočinku. Je to nádhera. Několik let stěhování po různých podnájmech je za mnou a já mám konečně svůj byt.

Stál mě veškeré úspory, a ještě jsem se na dlouho zadlužila. Byt i terasa potřebují velkou rekonstrukci, ale přesně na to se těším. Dům viditelně chátrá, při troše šikovnosti to však může být nádherné bydlení. S hrnkem kávy přistoupím ke sloupkovému zábradlí.

Je to docela slavná terasa. Za první republiky zde sedávala smetánka z filmových ateliérů a tmavou dlažbu zametaly vlečky honosných rób filmových hereček. Jedné z nich tento byt také patřil. Od té doby vystřídal mnoho majitelů, v padesátých letech z něj bylo skladiště, pak byl rozdělen na tři bytové jednotky. Před dvaceti lety se z nich stal opět jeden velký byt.

Nájemníci se v něm ovšem střídali jako ponožky. Nikdo tu nebydlel déle než dva roky. Teď už byl víc než dva roky prázdný – kupodivu. Protože takováhle poloha, téměř ve středu města, přitom tichá ulice... To musí být zájemců, že vylamují dveře realitky.

Na inzerát jsem obešla dva nevyhovující a drahé byty. Agentka pak s rozpačitým úsměvem vyštrachala podklady k tomuto. Když mi řekla neuvěřitelně nízkou cenu a polohu bytu, úplně jsem zajásala. Dostala jsem klíče, ať si byt prohlédnu sama, což bylo neobvyklé, ale mně se líbilo, že si můžu vybrat libovolný čas. Také prý je na půdě spousta starého nábytku, který k bytu patří, a mohu si vybrat, co chci. I to bylo neobvyklé.

Plácly jsme si hned druhý den po prohlídce. Agentce se viditelně ulevilo, když bylo všechno vyřízené, a rychle se se mnou rozloučila s přáním, ať se mi v novém bytě líbí a daří.

I malíři, které jsem si objednala, byli s prací hotovi za jeden den, místo smluvených dvou. Přesto jsem na jejich práci marně hledala nějaké chyby. Z bytu zmizeli, jako by jim za patami hořelo, a divně na mě koukali. Ani si neřekli o příplatek za zkrácení doby.

S pomocí přátel jsem se tedy nastěhovala. Úplně jsem zajásala, když jsem na zaprášené půdě objevila nádherné kusy nábytku, po nichž, nevím proč, nehrábla ruka starožitníka. O to víc mě těší, že se opět staly součástí bytu, do kterého by se moderní nábytek snad ani nehodil.

Čtrnáct dní jsem tvrdě dřela na kompletování a zařizování, které mělo bytu vdechnout jeho bývalou důstojnost a krásu. Z posledního zbytku peněz jsem ještě v bazaru koupila neskutečně drahé velké zrcadlo a umístila ho i s nalezenou toaletkou do ložnice. K velké dřevěné posteli dokonale ladilo, stejně jako jemné bílé záclony a vínové sametové závěsy.

Teď už je konečně všechno hotovo a byt dostal jakoby prvorepublikovou podobu. Teprve když se v ulici rozsvítí lampy a zavane večerní chlad, opouštím terasu a vracím se do bytu. Vítr si pohrává se záclonami a průvan mi je posílá naproti jako velké závoje.

Zdá se mi, že se v tmavé hloubi bytu cosi mihlo. Jen takový vteřinový nejasný pohyb, který postřehnete koutkem oka, a nejste si jisti, zda se vůbec stal. Zároveň slyším tiché zapraskání parket, jako by přes pokoj přešly drobné, rychlé kroky. No, to už se ve starých bytech stává, že parkety praskají samy od sebe.

Vejdu, vrátím hrnek do kuchyně, v koupelně si ještě vyčistím zuby a zavrtám se do té božsky veliké postele, plné měkkých polštářů. Schoulím se pod ohromnou deku, která by pohodlně přikryla dva lidi. Jenže já už jsem dlouho sama. Tak dlouho, že jsem to už přestala počítat. Než bych řekla tři, už spím hlubokým spánkem z únavy.

„Bim, bam, bim, bam!“ probudí mě v noci hluboký hlas stojacích hodin. Mechanicky počítám až do dvanácti, pak hlas zmlkne... Moment, já přece žádné stojací hodiny nemám!

Na zdi sice visí vyřezávané hodiny po babičce, ale ty nefungovaly už za jejího života. Zaposlouchám se do hlubokého ticha a vtom zaslechnu nezřetelné zvuky. Už jsem úplně vzhůru. Že by někdo ze sousedů pořádal půlnoční mejdan?

Nocí se nesou zvuky tichého hovoru více hlasů, cinkání sklenek a vysoký ženský smích. Taky se mi zdá, jako bych slyšela zvuk gramofonu, který hraje starou melodii. Dokonce slyším i praskání desky. Teď, v době moderních cédéček a magnetofonů..? Záhada.

Sednu si, spustím nohy na zem a šátrám po pantoflích. Nemůžu je najít, a tak jdu bosa. Podlaha je studená a já nevím, jestli se třesu strachem nebo divnou předtuchou.

Došourám se ke dveřím do obýváku a pootevřu dveře. Celý jej ozařuje jen odlesk světla z ulice a já nevěřím svým očím. Dokonce si přikryju ústa, abych nevyjekla.