Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Na nebi vyšel obrovský stříbrný měsíc a bílé záclony od něj dostaly přízračný, namodralý nádech. Za nimi, na mé terase, se jako za průhlednou oponou odehrává prapodivné představení. Celou terasu ozářil měsíc, jehož světlo doprovázejí mihotavé záblesky z čínských lampiónů, zavěšených na šňůře s bílými fáborky. Pod nimi jsou malé kulaté stolečky s kroucenými nožkami, jež vyčuhují zpod bílých ubrusů. Na každém stolečku je tepaný svícen s malou tlustou svíčkou.

Měsíční světlo se odráží od alpakových tácků plných ovoce a kreslí malé kulaté měsíce na elegantních sklenkách. Stříbrné kbelíčky jsou plné ledu a bílé ubrousky objímají láhve sektu, ponořené uvnitř. Všude jsou malé pohovky s polštářky a čínská polstrovaná sedátka.

Mezi tím vším se neslyšně pohybují a posedávají postavy pánů ve fracích se sněhobílými košilemi a upjatými motýlky, i boty mají nevídaný lesk. V jejich pečlivě učesaných vlasech zářících brilantinou se odráží světlo svíček.

Přítomné dámy mají účes na mikádo, šaty s třásněmi nad koleny a ve vlasech čelenky nebo diadémy. V rukou svírají miniaturní kabeličky, které neodkládají ani při tichém tanci, stejně jako předlouhou špičku s hořící cigaretou. V koutě pod rozložitou palmou stojí starodávný gramofon. Deska se točí, gramofon vyluzuje s praskáním a šuměním melodii tichého tanga.

S pootevřenými ústy zírám na to panoptikum postav z dob dávno minulých. Po špičkách opatrně přecházím pokojem, který se v šeru vůbec nepodobá tomu, jímž jsem procházela večer. Nábytek stojí na svém místě, ale všechno mi připadá cizí. Ve vyřezávaném tmavém skleníku je místo mých hrníčků vystavený porcelánový servis, střežený ze stran soškami krásných pastýřek v rokokových sukních a panáčků v bílých parukách s cůpkem.

Ze zdi, kde ještě večer visela reprodukce vázy s květinami, na mě shlíží z tmavého širokého rámu rozesmátá dívka v dlouhých šatech s vlečkou, sedící ve velkém křesle. V náruči má velikou kytici a na klíně bílého chundelatého psíka. Vtom sebou trhnu.

Ze tmy se ozve tiché zavrčení. Otočím se za zvukem. Na vínové pohovce leží mezi polštáři ten samý psík, upřeně se na mě dívá téměř svítícíma očima a z hrdla se mu dere tlumené vrčení. Noc přízraků má své pokračování...

Zacouvám ke zdi a pohovku obcházím velkým obloukem, až se dostanu ke dveřím na terasu. Vezmu do ruky kulatý knoflík, který nahrazuje kliku, a chci dveře otevřít. Knoflík mi klouže v ruce a dveře otevřít nejdou. Za mými zády se ozve jemné buchnutí a cvakot psích drápků po parketách, který se blížil ke mně.

Současně se z jednoho křesílka na terase zvedla ženská postava ve stříbrných šatech s tenkými ramínky. Přes ramena má přehozený průsvitný stříbřitý šál s třásněmi a v ruce cigaretovou špičku, od níž stoupá šedavý proužek kouře. Upřeně se dívá na dveře na terasu a mně připadá, že se její pohled propaluje skrze záclonu až na moji tvář.

Je to táž žena, kterou jsem viděla na obraze. Její tvář ve své době zdobila kdekterou titulní stránku filmových i módních časopisů a i já ji velice dobře znám ze starých filmů. Je to sama bývalá majitelka mého současného bytu. Připadám si dokonce provinile, jako bych byla nevítaným hostem v jejím domově.

Žena se přísně a podmračeně zadívá směrem ke mně a vykročí. Jak se asi chce vypořádat s vetřelcem, který si dovolil rušit její letitý klid..? Po páteři mi běhají studené prstíky mrazení a dostávám strach. Nikdy jsem na něco takového nevěřila a teď jsem hlavním provinilcem. Na čele mi vyvstal studený pot.

Žena se stále blíží a vpíjí svůj pohled na místo, kde za záclonou vytřeštěně zírají moje oči. Ve chvíli, kdy se štíhlá ruka s nádherným náramkem dotkne pěstěnými prsty koule dveří z druhé strany, ozve se u mých nohou tiché, zlověstné zavrčení a na holém lýtku ucítím horký dech. Jsem v pasti.