Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když jsme s kolegyní Janou Přikrylovou zapisovaly na kurs sebeobrany, vedla nás k tomu naše notorická zvědavost a touha vyzkoušet něco nového. Na druhé straně jsme zažily každá zvlášť (ale v jednom případě i společně) pár nepříjemných situací, které naštěstí dopadly bez vážnějších následků. A protože nikdy nevíte, co se může stát, a každý den čtete v novinách nebo vidíte v televizi zprávy o násilných trestných činech, rozhodly jsme se neponechat nic náhodě a vzdělat se i v tomto ohledu. I přesto, že se nám dopředu dostalo varování, že jde o fyzicky docela náročnou legraci.

Kurs byl určen studentům Univerzity Karlovy a první den se nás ve vrátnici Policejní akademie v Praze sešlo okolo dvaceti (převažovaly dívky). Čekala nás dvouhodinová přednáška o nutné obraně a sebeobraně. Myslím, že je dobré si tyhle pojmy ujasnit, zákony se samozřejmě dají interpretovat různě. Když bych to měla shrnout: pokud to jde, vyplatí se vyhnout se rizikovým situacím, tzn. nechodit v noci zkratkami přes špatně osvětlené prostory, raději někoho požádat, ať vás vyzvedne, zvážit, zda si na plánovaný večírek s nočním návratem vzít skutečně mini… Instruktoři z katedry tělesné a střelecké přípravy také zdůrazňovali, že pokud bychom narazili na osobu, která chce naši kabelku i s obsahem, je lepší mu ji vydat... Doklady se dají nahradit, ztráta peněz sice zamrzí, ale zdraví, nebo dokonce život se nevyplatí riskovat. Ovšem, když už nás někdo napadne, pak se bránit musíme.

Druhý den nás čekala praktická část, do tělocvičny jsme vyrazili naboso, v teplácích a trikách s dlouhým rukávem.Začali jsme s nácvikem správného postoje. Když to hodně zjednoduším stojíte jako byste chtěli střílet z luku, ale máte ho jakoby blízko u těla. Paže zároveň chrání žebra a přední rukou byste měli si měli udržovat útočníka od těla. Hodně důležité je mít dobrou stabilitu a pohotově reagovat na výpady protivníka, chránit si citlivé partie obličeje, např. bradu. 
 

Zpočátku jsme trénovaly ve dvojici spolu s Janou, ale po chvíli se partneři museli měnit. Můj nový kolega Mirek mne převyšoval téměř o dvě hlavy a výsledkem našeho pečlivého nácviku byly obrovité modřiny na mém předloktí. Nicméně jsem to moc nevnímala, neboť jsme přešli na nácvik kopů. 
 

S Mirkem to ještě docela ušlo, další den se ale k naší skupině připojil Jarda – student z magisterského studia Policejní akademie v roli pomocného instruktora. Musím říct, že vydržel hodně. I když jsem ho dvakrát nechtěně téměř zasáhla patou do brady. Kopala jsem zhruba jako kankánová tanečnice, správně by měli začátečníci cílit spíše na měkké partie břicha (oblast močového měchýře či genitálie – je větší pravděpodobnost, že se trefíte). 
 

Kopy jsou slušná dřina, po deseti minutách jsem sotva popadala dech. “No, energii máš dobrou, ale technika, technika,” smál se Jarda, který se věnuje bojovému umění jiu-jitsu. Zajímalo mne, jaké by to bylo, kdyby mne pro změnu kopl on, a poprosila jsem o ukázku. Nechtěl. Vzhledem k jeho sportovní praxi by mi zřejmě přinejmenším vyrazil dech. Nakonec jsem ho přemluvila, ať to zkusí ne úplně naplno. Byla to asi taková rána jako když se rozeběhnete a plnou parou narazíte do zdi (a to jsme, prosím pěkně, měli chrániče). Kopal ovšem podle mého odhadu tak na čtyřicet procent svých možností.

S přítomnými děvčaty jsme se shodly, že by nás zajímalo, jak se bránit proti škrcení. Ve dvojicích jsme si nejdřív ozkoušeli, jaké to je škrtit a pak být škrcený. Instruktoři nás varovali, ať to nepřeháníme, a ve chvíli, kdy se nám začne zdát, že něco není v pořádku – okamžitě přestat! UF! Jestli něco opravdu srdečně nesnáším, pak když mi kdokoli kdykoli sahá na krk. A tady se střídala hned celá řada rukou. Děvčata se mi podařilo celkem snadno setřást, ale s mužskými to bylo dost těžké.
 

Zaujaly nás i pákové techniky. Na tenhle způsob sebeobrany nemusíte mít tělesné proporce Arnieho Schwarzeneggera nebo efektně bojovat ve stylu Bruce Leeho. Ovládáte-li je, můžete vyřídit i výrazně silnějšího protivníka. Vlastně něco jako David a Goliáš. Nevýhodou ovšem je, že je musíte dokonale znát a hlavně být natolik pohotoví, abyste je stihli použít. To ostatně platí o všech sebeobranných technikách. Musí pro vás být tak samozřejmé jako dýchání, jinak se neubráníte. Ale – jak zaznělo na přednášce už první den – vaše osobní rozhodnutí bránit se a ubránit vám i bez dokonalé znalosti bojových technik může zachránit život…

Poděkování: dr. Hrazdírové z FF UK, mjr. Mgr. Robertu Firstovi z PA ČR a kpt. Mgr. Vítu Svěrákovi rovněž z PA ČR