Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Mexická klasika s Jihočeským žervé od Madety. V tomto jednoduchém receptu nechybí kvalitní hovězí maso, mexické fazole nebo avokádo. Šmrnc mu dáte kořením Fajitas a koriandrem. Zarolujte si dnešní dokonalý oběd...

pošlete nám recept

Děti ulice

Děti ulice

Je jim pět nebo deset let, nechodí do školy, potulují se po ulici a jejich jediným „přítelem“ je lahvička s laciným lepidlem. Čichnout si k výparům a zapomenout, že nemám co jíst ani kam jít, je přece tak snadné… Alespoň trochu to pomůže. Teď, v tuhle chvíli.

Řeč je o „dětech ulice“, které se v hloučcích i samostatně toulají keňským hlavním městem Nairobi. Podle odhadů tu takto bezprizorních dětí žije asi šedesát tisíc. Důvodů, proč se ocitly na ulici, je víc. Nejčastěji však jde o sirotky, jejichž rodiče zemřeli na AIDS. Část dětí také utekla z domova nebo je rodiče posílají pravidelně žebrat, aby bylo na základní obživu.

Děti ulice, které přežívají ze dne na den a jejichž budoucnost je nejistá, jsou často závislé na čichání lepidla. To je v Keni velmi levné. Pro představu: šiška chleba stojí čtyřicet šilinků, lahvička lepidla jen pět. Mnoho dětí „čichá“ už od velmi útlého věku.

„Dětem ulice je většinou šest až patnáct let. Výjimkou ale nejsou ani tříleté děti, které lepidlo čichají,“ říká Hana Hindráková, která založila neziskovou organizaci Fair, o. s. Toto sdružení se kromě pomoci dětem ulice zabývá také prevencí migrace keňského obyvatelstva do měst. „Bohužel platí, že kdo čichá lepidlo, nedožije se dospělosti,“ přidává Hindráková smutný fakt. Na lepidlové výpary vzniká rychlá závislost. Nairobskými ulicemi se vcelku běžně toulají děti školního věku a s nepřítomným výrazem snaží vyžebrat pár drobných.

Vláda skoro nic nedělá

S Keňou se Hana Hindráková seznámila před pár lety, kdy sem vyrazila jako dobrovolnice jedné neziskové organizace. V ulicích Nairobi se setkala s dětmi, které nemají kam jít, a rozhodla se jim pomoci. Nejprve začala v Keni shánět spolupracovníky, kteří by s ní chtěli „jít do toho“. Letos se tak v Keni podařilo založit „sesterskou“ neziskovou organizaci Fair Kenya, která se sdružením Hany Hindrákové přímo spolupracuje.

„V Nairobi už funguje naše centrum pro děti, které skončí nebo by mohly skončit na ulici. Centrum, které má být hlavně preventivní, pojme 90 dětí a kromě základního zázemí nabízí i školní docházku a sportovní vyžití. deti ulicePracovníci se také dětem snaží předat informace o HIV/AIDS,“ říká Hindráková. I přes důležitost tohoto centra je jasné, že nemůže pomoci všem dětem, které by to potřebovaly. Kapacita jednoduše nestačí.

„Podmínky, ve kterých děti na ulicích žijí, jsou naprosto šílené. Živí se nelegální prací, a to často ve zdraví škodlivém prostředí. Dopouštějí se krádeží, přepadení, stmelují se do gangů, vydělávají si prostitucí,“ popisuje praxi Hindráková. Keňská vláda podle ní s neutěšenou situací skoro nic nedělá. „Když byly volby, vláda nařídila děti ulice zavřít do ústavů. Tím z ulic opticky zmizely, ale nic se samozřejmě nevyřešilo,“ vysvětluje Hindráková.

Nejezděte do měst!

Když se Hana Hindráková a její spolupracovníci snažili o původu dětí, které žijí na ulici, zjistit něco víc, přišli na to, že asi polovina pochází z venkova a polovina ze slumů. To jsou jakási neoficiální městečka, která jsou doslova nalepená na velkoměsta v mnoha rozvojových zemích. Lidé tu žijí v hrozivých hygienických podmínkách, je tu vysoká kriminalita, mnoho dětí si kvůli nízkým výdělkům rodičů nemůže dovolit chodit do školy. A fakt, že nemají vzdělání, je pak v budoucnosti vyřazuje z naděje na lepší život. Je to tedy klasický začarovaný kruh.

Například v keňském největším slumu Kibera, který je patrně i největším slumem v celé Africe, žije až milion lidí na pouhých 2,5 kilometrech čtverečních. Průměrný věk dožití je tu 35 let a 80 procent obyvatel Kibery je HIV pozitivních.

Mnoho venkovských Keňanů podle Hindrákové podlehne iluzi, že město = práce a peníze. Tak to ale bohužel není. V zemi, kde je 30 až 50procentní nezaměstnanost, totiž většina migrantů končí právě ve slumech. „Lidé na venkově mají zkreslené představy. Myslí si, že když přijedou do města, dostanou práci a budou se mít lépe. Jenže tak to bohužel nefunguje,“ říká Hindráková.

Její organizace si proto řekla, že pouhá pomoc dětem ulice nestačí. Že jejich práce musí spočívat hlavně v tom, aby dětí ulice a nešťastných lidí ve slumech nepřibývalo. „Pořádáme proto na keňském venkově fotografickou výstavu o tom, jak se žije ve slumu. Přednášíme lidem o tom, jaká je realita a snažíme se je od cesty do města odradit,“ říká Hindráková. Na tuto „osvětovou“ část by se časem měl napojit i konkrétní program, který pro aktivní lidi vytvoří pracovní místa a zajistí jim tak možnost obživy. Jak rychle se to podaří, však záleží na penězích, které sdružení musí sehnat.

Hana Hindráková si zakládá na tom, že její sdružení nebude poskytovat pouze „jednostrannou“ rozvojovou pomoc, ale bude stát o přímou spolupráci z keňské strany. „Snažíme se lidi naučit aktivně spolupracovat namísto pasivního čekání na pomoc,“ řekla Hindráková.

Podle ní se dřív ohledně humanitární pomoci dělala ta chyba, že se do chudých zemí ve velkém posílaly balíky s pomocí, aniž by po lidech někdo chtěl něco víc než pouhé přijetí darů. Obyvatelé rozvojových zemí si na to však zvykli, považují to za samozřejmé a změnit jejich vnímání teď bude během na dlouhou trať. „Nejsem příznivcemdeti ulice 1 materiální pomoci. Dokud to tam budeme stále vozit po tunách, nic se nezmění,“ říká Hana Hindráková.

Výstava a přednášky

Hana Hindráková se rovněž snaží, aby se o situaci bezprizorních keňských dětí co nejvíce vědělo i v České republice, potažmo v Evropě. I když je Keňa velmi vyhledávanou turistickou destinací, většina návštěvníků totiž pravou tvář této země nepozná. „Jedou na safari, pak jsou týden v hotelech. Nevědí, jak to tady funguje,“ říká Hindráková.

Její organizace Fair NGO tedy v České republice organizuje různé přednášky a výstavy, skrz které si čeští návštěvníci dokáží lépe představit, jak vážná situace v Keni je. Zájemci si také mohou zakoupit práce fotografa Tomáše Kroulíka, který s Fair NGO spolupracuje. „Tomáš Kroulík s dětmi na ulici strávil měsíc. Pak už se pro ně stal takřka neviditelným. Vznikly tak velmi autentické fotografie,“ říká Hana Hindráková.

Více informací o práci Hany Hindrákové naleznete na adrese www.fair-ngo.eu


Jana Machálková

Člověk v tísni


30.6.2009   Rubrika: Společnost   |   Komentářů 2   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 3/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Děti ulice

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
mam-ča
mam-ča - 30.6.2009 17:47

kubikm: Článek zajímavý, podnětný, ale při slovním obratu "skrz" - viz : "různé přednášky a výstavy, skrz které..." mi naskakuje husí kůže.
Proč už autorka nepoužila rovnou podobně pěkný výraz "krzevá" ?

 
kubikm
kubikm - 30.6.2009 16:09

jak je to v tom přísloví...pokud chceš pomoci na den...dej mu rybu...pokud na celý život...nauč ho ryby lovit...
s těmi dětmi je to smutné...
zajímavý článek

 

Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Soutěže na Soutez.cz

    Anketa

    Covid

    Prodělali/y jste v uplynulém roce Covid?

    Celkem hlasovalo 77046.
    Archiv anket.