Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Znáte to? Ten úchvatný stav zamilovanosti? Bušící srdce, třesoucí se ruce, rozklepaná kolena… ? Blesk, který projede celým vaším tělem v okamžiku, kdy se vás objekt vaší lásky třeba jen tak letmo, mimoděk dotkne? Večer nemůžete zaboha usnout a ráno se probouzíte v tak nekřesťanskou hodinu, že by proti vám i čiperná babička Boženy Němcové byla vzorovým povalečem?

Myslím, že ano. Že něco takového prožila nejméně jedenkrát za život každá z nás.
 

My ženy – většinou – jsme prostě takové. Jsme vybaveny silnou potřebou cítit lásku, dávat lásku, prožívat lásku….

A když není zrovna po ruce nějaká ta opravdová, reálná…jsme schopny se na plné pecky zamilovat do někoho, kdo o našich citech nemá ani tušení. Platonicky.

Taková platonická láska má dozajista své nesporné výhody. Nikdy se totiž nemůže stát, že by nám náš milovaný objekt nějak ublížil, že by se někdy zachoval jaksi nepřístojně..kdepak. To nehrozí ani náhodou.
 

Platonický milenec je prostě dokonalost sama. Něžný, vášnivý, chápající, milující, nosící nás na rukou….a my jsme pro něj těmi nejkrásnějšími, nejúchvatnějšími a nejdokonalejšími princeznami. Protože „tak nádhernou holku jako jsi ty, jsem ještě nikdy v životě nepoznal“.

Nutno podotknout, že obzvlášť v době duševního a tělesného rozpuku s námi hormony cloumají více, než je zdrávo. Bezdůvodně pláčeme, smějeme se, toužíme, stydíme se….

I já jsem ve věku, kdy mi bylo sladkých „náct“, byla taková. Tak moc jsem toužila dát své srdéčko nějakému skvělému borci, tak moc jsem si přála, aby nějaký úžasný kluk dal své srdce zase mně. Jenže jsem měla smůlu. Obličej plný pupínků a nemoderní oblečení mě jaksi předurčovalo k tomu, být hlavně taková ta „opravdu bezvadná kámoška“.
 

Cožpak o to. Byla jsem poměrně oblíbená a vyhledávaná společnice pro všelijakou zábavu, to ano. Ale nikdy se žádný mejdan ani večírek nezvrtnul tak, že bych z něj vyšla ověnčená vavříny. Bývala jsem mistr fórků a vyhledávaný vypravěč vtipných historek, ale když už přišlo na věc a osazenstvo se začalo párovat…, patřila jsem mezi ty, které se vždy s hanbou odplazily lízat si rány někam do křoví.
 

Ach jo. Určitě si dovedete představit, jak moc jsem trpěla. Mé nitro překypovalo city, které jsem neměla komu věnovat. Nikdo o ně nestál. Připadala jsem si jako ošklivé, nechtěné a nemilované káčátko…

A pak se objevil ON. Na naší převážně dívčí škole byly osoby mužského pohlaví opravdu velkou vzácností. A když už se zde nějaký kluk přece jenom vyskytoval, povětšinou za nic nestál. Chlapci mi to jistě prominou, ale je to tak. Byli to laciní frajírci v oškubaných a špinavých džínách, dlouhé mastné vlasy jim sahaly až na ramena a sem tam zpoza nich vykouklo ucho. To byla jedna z věcí, které mě dokázaly vždy spolehlivě odradit. Ucho čouhající ze zplihlých vlasů pro mne již tehdy bylo symbolem naprosté nepřitažlivosti.

Ale jak jsem psala, náhle se zjevil ON. Stopětadevadesát centimetrů živé hmoty! A zatraceně úchvatné hmoty, to vám povím. Sportovec basketbalista s nádhernými zvlněnými vlasy, díky kterým si získal přezdívku Jimmy. Ale co na něm bylo nejdůležitější, byl on sám. Pan dokonalý. O několik tříd suverénně převyšoval nedomrlata a sexuální loudily, kteří se kolem nás motali /kolem mě teda moc ne/, a dívčí osazenstvo školy a internátu postupně tálo jako loňský sníh.

Jimmy byl prostě úžasný. Galantní, usměvavý, příjemný…. A hlavně – nedělal rozdíly. Pouštěl nás první do dveří, hbitě se sehnul pro spadlou propisku…a pokaždé se k tomu nádherně usmál. Na každou! I na mne!

To, co se během několika týdnů strhlo mezi všemi adolescentkami napříč všemi ročníky, je, myslím, zcela ojedinělé!

Dalo by se to nazvat Hromadné platonické zamilování. Nebylo studentky, která by Jimmyho tajně nemilovala. Každá se snažila více či méně nápadně nějak dostat do jeho blízkosti.

Číhaly jsme před jídelnou, až půjde na snídani, na večeři…. Když jsme se vraceli ze školy a zrovna pršelo, byl pod jediným deštníkem, který Jimmy nesl, doslova hrozen namačkaných, chichotajících se holek. 
 

Odpoledne jsme ho obklopily v klubovně a společně poslouchali muziku, kterou on pro nás specielně vybíral. Každá z nás ho chtěla něčím zaujmout, každá ve svém nitru toužila, aby to byla právě ona, kterou si vybere… I já jsem sedávala v klubovně. Ale nikdy jsem se neodvážila jít blíž a nějak víc na sebe upozornit. Přece jenom - ty pupínky! Záviděla jsem všem, které měly tu odvahu a pouštěly se s ním do intelektuálních hovorů. Bylo mi jasné, že pokud se Jimmy do nějaké dívky zamiluje, já to rozhodně nebudu. Ošklivé, nechtěné káčátko….

Večer jsem usínala s myšlenkami na něj a ráno jsem se s těmi samými zase probouzela. Bylo mi tak nějak krásně, ale zároveň strašně smutno.

A pak se stalo něco, co mne vyneslo až do nebeských výšin!

Jednou odpoledne jsem byla sama na pokoji a četla jsem si, když se ozvalo nesmělé zaťukání…. Dveře se pak pomalu otevřely a v nich stál Jimmy! Krve by se ve mně nedořezal! Srdce jsem náhle měla až v krku, v ústech mi vyschlo….

„Ahoj.“ Usmál se tak, jak to uměl jen on.

„Ahoj.“ Usmála jsem se taky a strašně si přála, aby na mně nepoznal tu klepotici, která opanovala celé mé tělo.

„Prosím tě, je mi to trapný. Ale domácí nám na privátě vypnul teplou vodu a já bych se chtěl vysprchovat. Jenže jsem si zapomněl ručník. Nemohla bys mi, prosím tě, nějaký půjčit?“

No jasně, že mohla! Šla jsem do skříně pro čistý ručník a strašně, strašně moc si přála, aby ta chvíle, kdy jsem s Jimmym sama, trvala co nejdéle….. Vzal si ode mne froťák a slíbil, že ho za chvíli přinese.

Lehla jsem si zpět na válendu a snažila se opět číst. Ale nešlo to. Myšlenky mi těkaly sem a tam…. Za čtvrt hodiny přišel Jimmy. Vysprchovaný, s mokrou hlavou….

„Díky moc. Já jsem ho trošku vypral, ale nevím, jestli to pomohlo, jenom mýdlem.“ Vracel mi ručník. „Co to čteš?“

„Sto roků samoty. Od Marquéze.“

„To je úžasná knížka! Taky jsem ji četl. Můžu tady počkat, než mi uschne hlava?“

Přikývla jsem, sedla si na postel, opřela se o zeď….. a pak jsme si začali s Jimmym povídat. O knížkách, o našich oblíbených autorech, o hudbě….. Celou hodinu jsme spolu byli sami! Žádné sokyně nikde poblíž..jen já a on. Nikdy předtím se žádný kluk tolik nezajímal o moje názory, o to, co si myslím…Nikdy před tím mi s nikým nebylo tak dobře jako tu hodinku, kterou jsem strávila s ním.

Když odcházel, políbil mě na tvář a řekl mi, že jsem fajn, že si se mnou moc hezky popovídal. Poznala jsem tehdy, věděla jsem, že tento příběh nebude mít další pokračování. Na to jsem byla příliš nohama na zemi.

Ale Jimmy tehdy asi ani netušil, co pro mne to jedno červnové odpoledne udělal. Dal mi pocítit, že i se svými pupínky a tesilovými kalhotami jsem plnohodnotný člověk. Už jsem se necítila jako ošklivé a nemožné káčátko.

Je to už skoro třicet let, co se tento příběh odehrál. Občas si na Jimmyho vzpomenu a říkám si, co asi dělá? Kam ho vítr zavál? Je šťastný? Doufám, že ano, protože on si to rozhodně zaslouží….

A teď, jak jsem to dopsala, přiznávám, že mi nějak zvlhly oči. Tak si jdu pustit Eagles a Hotel California. Schválně..že neuhodnete proč?