Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Máma. Maminka. Pro drtivou většinu z nás je to ten nejdražší nebo jeden z nejdražších lidí, které máme. Máma je prostě jistota. Drží nás za ruce, když se učíme chodit, čte pohádky, fouká bolístky... Máma se o nás bojí, ať je nám pět nebo padesát, a nikdy nás nezavrhne. Ať se děje cokoli, je tu vždy. S otevřenou náručí, s pochopením a s láskou, které se říká mateřská a které se snad nic na celém světě nevyrovná. Ano, výjimky samozřejmě existují, ale o těch dnes psát nechci.

Svou mámu vnímáme jako neochvějnou jistotu, která neodmyslitelně patří do našeho života a se kterou jsme spjatí velmi silným poutem. Je prostě tady a my to mnody bereme jako samozřejmost, jako něco, co tak bude navždy...

I já jsem to tak cítila. Nikdy jsem neuvažovala, co bude, až tu jednou moje maminka nebude. Tak tomu bylo až do začátku letošního února, kdy mě polila ledová sprcha. Maminka náhle a velmi vážně onemocněla. Doslova během pár dnů se ocitla ve stavu, který byl „neslučitelný se životem“. Přesně tato slova použil lékař, který ji ošetřoval na jednotce intenzivní péče.

Byla na tom opravdu velmi špatně, vlastně jí všechny životně důležité orgány vypověděly službu. Postupně, jeden za druhým... Žila jen díky všem možným přístrojům a hadičkám, na které byla napojena.

Nedokážu popsat, co jsem cítila, když jsem u ní stála a držela ji za ruku. Maminku, která byla najednou tak bezmocná a jakoby už na druhém břehu. Občas otevřela unavené oči a já jsem na ni mluvila, mluvila... Nevěděla jsem, co mám říkat, netušila jsem, jestli mne vnímá. Hladila jsem ji po čele a snažila se zadržet slzy, které se mi tlačily do očí. Nešlo to.

Když jsem pak musela odejít, málem jsem to nezvládla. Nevěděla jsem, jestli ji ještě někdy uvidím. Chtěla jsem u ní zůstat a pečovat o ni, jenže to nešlo. Doma jsem pak propadla totální depresi z toho, že jsem jí spoustu věcí neřekla. Třeba to, jak moc ji mám ráda, jak moc pro mne znamená a jak si jí vážím... strašně jsem se k ní chtěla hned vrátit a všechno jí vypovědět.

Několik následujících týdnů jsme pak prožívali jako ve zlém snu. Navštěvovala jsem ji, jak jen to bylo možné vzhledem k tomu, že ležela v nemocnici vzdálené sto kilomterů... Při každém zazvonění telefonu se mi zastavilo srdce, protože jsem podvědomě očekávala tu strašnou zprávu.

V noci jsem nemohla spát...

Navzdory všem prognózám se ale maminka držela. Stále ležela napojená na přístrojích, spala a prakticky nevnímala. Ale nějaká vnitřní síla jí nedovolila tento boj vzdát. A pak se stal zázrak. Tak jako jí v počátku orgány postupně vypovídaly službu, začaly se jeden po druhém opět vracet k životu. Srdce, plíce, ledviny...

Když jsem potom za ní jednu neděli dorazila, nenašla jsem ji už na posteli spící a zcela bezvládnou. Přivítala mě úsměvem, protože nemohla mluvit, a já jsem začala nekontrolovatelně brečet. Tak šťastná, jako jsem se cítila v tu chvíli, jsem byla, jen když se mi narodily mé dcery.

Stal se zázrak. Maminka se nám vrátila. Pomaličku se navracela do života, a dnes jsou to dva týdny, kdy mohla opustit nemocnici. Je doma. Slabá a vyčerpaná, ale v podstatě zdravá. Stále se usmívá a mám pocit, že je nějak nad věcí... Jako by ji to, čím prošla, nějak posílilo a – dá-li se to tak říci – i obohatilo.

A já už dnes vím, že když máme někoho rádi, nemáme otálet se slovy a činy, kterými mu to chceme dát najevo. Protože nikdy nikdo z nás neví, co bude zítra, pozítří, za týden...

V neděli slavíme Den matek. Jsem šťastná, že i letos mohu své mamince popřát. Protože si to zaslouží a protože ji mám moc ráda. A ona to ví.