Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Rozhodla jsem se, že udělám něco pro svou uvadající tělesnou kondici. Celodenní vysedávání u PC rozhodně nedokáží vyvážit jednotvárné pohybové kreace při domácích pracích a každodenní procházky se psem to také nezachrání.

To chce něco pořádného, něco co mi rozproudí krev a nalije do mě ty hormony štěstí po litrech. Dočetla jsem se totiž, že když člověk cvičí, zaplaví ho neskonalý pocit radosti. Prohnula jsem se v zádech. Luplo mi v kříži a vůbec jsem se cítila tak nějak ztuhle. Je nejvyšší čas začít. Ale jak?

Když jsem s ohledem na svou stydlivost vyloučila všechny možné kolektivní cvičící programy, napadlo mne, že není nic jednoduššího, než si zacvičit doma v obýváku. Jenže trdlovat sama, to je trochu nuda. Pak jsem našla v televizním programu nějakou cvičební desetiminutovku a radostně jsem zahýkala: „To bude přesně ono! Budu cvičit pod odborným vedením, v kolektivu, ale přitom sama v soukromí.“

Na svou první „hodinu“ jsem se připravila opravdu důkladně. Ze skříně jsem vylovila dávno zapomenuté legíny, přes ně nasoukala jakýsi trikot (už jsem úplně zapomněla, že něco takového vlastním), na hlavu elegantně umístila froté čelenku. Předpokládala jsem, že se pořádně zapotím, a chtěla svou vyfoukanou ofinku uchránit od neestetického zplihnutí. Poté jsem v pokoji odstěhovala křeslo a stolek a na dosah umístila karimatku – to až přijde na řadu cvičení vleže. Ještě jsem si připravila láhev s vodou na doplňování vypocených tekutin. Vše bylo dokonalé.

Plna odhodlání jsem čekala, až uhodí hodina H a na obrazovce se objeví mí cvičící soukmenovci. Konečně! Tlupa asi osmi namakaných borců a borkyň v čele s jednou trošku kuňkavou, která mě za všechny srdečně přivítala. Usmívali se všichni. Že by jim ten hormon štěstí fungoval už takhle s předstihem? Na sobě jsem zatím nic takového nezpozorovala. To bude asi, tím, že jsem začátečník, utěšovala jsem se a odhodlaně se zapojila do pozvolného „rozšlapávání“.

Šlo mi to dobře. Měla jsem sama ze sebe radost a hormon štěstí se pomaličku začal ozývat. Po chvilce se tlupa na obrazovce rozpohybovala trochu komplikovaněji. Kuňka to nazvala nějakým zvláštním názvem. Všichni věděli, co mají dělat, jen já jsem byla mimo. Vyhodilo mě to z rytmu a usilovně jsem sledovala jejich krokové variace ve snaze se chytit. Jo, dobrý. Má elegance měla do té jejich sice hodně daleko, ani ten úsměv mi na tváři nějak nechtěl držet, ale kroky jsem chytla dobře. Opět se na pár sekund ozval hormon štěstí.

„A zkusíme osmičku,“ nadšeně zakuňkala vůdkyně tlupy a já jsem byla opět vedle. „Jde vám to skvěle!“ Kuňka neskrývala nadšení a podle jejího výrazu ji hormon štěstí už zcela ovládl. Já jsem byla opět na bodu mrazu, protože „osmička“ mi opravdu nešla. Rozhodla jsem se bojkotovat jejich variace a krokovala si po svém. Ale už jsem z toho neměla takovou radost. Byl to důkaz mého selhání a neschopnosti. Jim to jde tak lehce, každým coulem předvádějí, jaká je to zívačka, v podstatě se na to nemusí ani soustředit... a já se tady mydlím jak nudle v bandě.

Konečně zazněl povel k ulehnutí. „To bude dobré," svitla mi nová naděje. „Cviky vleže se pokazit nedají, na tom není nic složitého,“ utěšovala jsem se, zatímco jsem dávala karimatku doprostřed pokoje.

Jenže to jsem netušila, co mne čeká. Cvičení na posílení břišních, hýžďových a stehenních svalů mi dalo pořádně zabrat, to ano, jenže ani teď jsem se nemohla pořádně soustředit. Sladké, něžné kuňkání hlavní kňukny se prostě nedalo vydržet. A zatímco v předešlém tempu se ještě jakž takž ztratilo, při cvičení vleže se přeslechnout a ignorovat nedalo: „Ach, ach a ještě: zadečéééék, vydržíme..a bříško..ach, ach... uf,uf, vydýcháme se..a znovu ach, ach zadečééék... uf, uf a bříškoooo. Jde vám to výborně, a ještě jednou..ach, ach...“

Vzdala jsem to. Místo cvičení jsem bojovala se zadržováním smíchu. Jak jsem tak ležela v tom vystěhovaném obýváku, na sobě legíny trikot a čelenku, s tou příšernou zvukovou kulisou, najednou jsem sama sobě přišla děsně k smíchu.

A tak jsem se konečně dočkala toho krásného pocitu, kdy vás zcela zaplaví onen hormon štěstí.

Co vy? Také cvičíte s televizí? A jak vám to jde?