Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Posledních několik let se přípravy našich rodinných Vánoc odehrávají podle téměř identického scénáře.

Říjen

Když někdy v říjnu zaznamenám první komerční útoky a pokusy vyvolat ve mně pocit, že právě nastala chvíle, kdy se mám zamyslet nad letošními Vánocemi, zaťukám si na čelo. Nejsem cvok. V říjnu si člověk ještě hýčká letní vzpomínky a vyměňovat je za Vánoce je podle mne opravdu předčasné. Nezviklá mě ani jedna kamarádka, která už v říjnu začíná s důkladným úklidem, aby „to stihla“.

Listopad

V listopadu je má předvánoční ignorace poněkud nahlodána. Jak postupně otáčím v kalendáři list za listem, dochází mi, že ano, Vánoce už budou příští měsíc. A protože jsem žena zodpovědná, uvařím si kávu a sama v sobě vytvořím tu pravou předvánoční atmosféru. V duchu si naplánuji a představím, jak to letos všechno krásně zvládnu, bez shonu, bez stresu, bez šílenství. V prosinci si budu užívat už jen ty duchovní záležitosti, které máme s Vánocemi všichni spojené.

A tak si v dobré víře dám předsevzetí, že do konce listopadu:

- umyji všechna okna a vyperu záclony

- vykonám debordelizaci skříní

- vydrbu a naleštím všechny dveře, skříně, nábytek

- vygruntuji kuchyňskou linku

- atd.

A až tohle všechno budu mít hotové, úderem první adventní neděle vyzdobím okna, umístím světélka, rozvěsím po bytě ozdobičky. Pak počnu ve voňavém, načančaném bytě a dokonale vysmýčené kuchyni péct miniaturní vánoční cukroví. Úplně se vidím, jak coby pečlivá hospodyňka vykrajuji titěrná srdíčka, hvězdičky a stromečky, modeluji vanilkové rohlíčky tak neuvěřitelně mrňavých rozměrů, že je na ně radost pohledět...

Tak takhle pěkně si všechno naplánuji a sama sebe neskonale obdivuji. Jak jsem šikovná a jak si umím věci krásně zorganizovat.

Prosinec

Nastupuje tvrdá realita. První adventní neděle je za námi a já nejen nemám uklizeno ani ň, ale nevlastním ani adventní věnec, na kterém by plápolala první svíčka. Na dosud neumytých oknech neblikají žárovičky a s další výzdobou je to stejné. Kde nic tu nic.

Závistivě hledím do oken svých soukmenovkyň, obdivuji blikající hvězdy a anděly a poprvé mne přepadne předvánoční chmura. Jsem nemožná. Posléze dojdu ke zjištění, že všechno, co jsem si předsevzala, stejně nestihnu, a přeřadím na jiný rychlostní stupeň. „Ale no tak. Vánoce jsou beztak jenom pár dní, proč se mám kvůli tomu zbláznit, že.“

Pravidelně se dostaví tvrdá ignorace. V pevném rozhodnutí, že na letošní Vánoce kašlu, vydržím ještě tak dva týdny.

A pak, pak to přijde. Předposlední víkend před Vánocemi mne chytne tzv. pečící nálada. To znamená, že v náhlém návalu odhodlání vyběhnu do obchodu, nakoupím těsta, mouky, polevy a vůbec všechny možné ingredience a vyskládám je v kuchyni na pult. A pustím se do pečení. V neděli večer s uspokojením prohlížím plné krabice...

Poslední předvánoční víkend se rozhodnu pečlivě uklidit byt. Strhnu záclony, hodím je do pračky, stěrkou stáhnu okenní skla v obýváku a v kuchyni. Debordelaizaci skříní a gruntování kuchyňské linky vyřeším tak, že leštěnkou přejedu dveře a dvířka.

Pak konečně instaluji do oken světélka a na lustr pověsím jmelí. Na právě zakoupeném adventním věnci zapálím všechny svíčky najednou a slastně vzdychnu: „Vánoce. Už aby tady byly.“

Takhle nějak to u nás je. Protože je sotva půlka listopadu, ještě jsem se nepropracovala ani k prvnímu plánovacímu bodu. Počítám, že mě to chytne nějak koncem týdne. Začnu plánovat, jak do konce měsíce všechno krásně uklidím... Mno... uvidím :o))

Jak to máte vy? Už vás to bere, nebo ještě ne?