Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Lidé si na dobu, ve které žijí, stěžovali snad odjakživa. „To víte, časy jsou zlé… Doba je těžká… Co byste chtěli, v dnešní době?“ Tyto anebo jim podobné věty zazní s patřičně hořkou příchutí v rozhovorech se známými i neznámými, a je celkem jedno, na jaké téma si zrovna povídáme.

Jenže, ruku na srdce. Když se podíváte do historie, našli byste v ní nějaký časový úsek, ve kterém byste bez váhání prožili svůj život? Já tedy ne, každá doba má své klady a zápory. A obyčejný člověk se vždycky měl co ohánět, aby mohl přežít.

Vezměme si třeba středověk. Už to slovo samo o sobě nahání tak trochu hrůzu, že? Lidská důstojnost, lidská práva… něco takového tehdy vůbec neznali. A nezabývali se tím ani v oblasti, která by měla být vrcholem spravedlnosti. Tehdejší soudnictví se zabývalo čímkoli jiným, jen ne odhalováním pravých viníků a udělováním spravedlivých trestů.

Kromě toho, že byli lidé zavírání do šatlav a souzeni za přestupky, nad kterými se dnes již nikdo nepozastavuje, měli tehdejší odsouzenci skutečně tvrdý chlebíček.

I když se ke svému činu dobrovolně a kajícně sami doznali, byli velmi často na žádost soudu vystaveni ještě výslechu na mučidlech. A to proto, aby spravedlnost pojala jistotu, že odsouzený řekl skutečně vše, co říci měl, a nezatajil žádné skutečnosti.

No… já osobně bych na mučidlech řekla i to, co nevím, takže pravdivost takového přiznání si dovolím trochu zpochybnit. Avšak tehdy byl výslech na mučidlech považován za korunu všech důkazů.

Další lahůdkou byl tzv. boží soud neboli ordálové řízení. Tento způsob procesu se prováděl až do 14. století a zajímavé je, že odsouzený v něm musel prokázat svou nevinu. Což je z dnešního pohledu poněkud postavené na hlavu. Ono dokázat, že jsem něco neudělala, je poměrně dost těžké. Ale tehdy si s tím věděli rady velmi dobře. Měli své zaručené metody výslechu, které musel obviněný podstoupit, a asi není třeba zdůrazňovat, že to byly metody drasticky kruté. Nicméně pokud dotyčný zkoušku přečkal, byl považován za nevinného.

 

To, že mnohdy skutečně nevinný i byl, nikoho příliš nezajímalo. A že chudák nešťastný skončil po takové zkoušce třeba se zmrzačenými chodidly, bylo vedlejší. Spravedlnosti přece bylo učiněno zadost…

A co takové zkoušky obnášely? Stručně – všechno je to hrůza.

Třeba takový ordál žhavého železa. Už ten název napovídá mnohé. Odsouzený měl za úkol přejít bosýma nohama po dvanácti rozžhavených radlicích od pluhu, které byly rozmístěny na krok od sebe. Později byl tento způsob ještě kombinován s ordálem přísahy. Při ní musel odsouzený po dobu, kdy ji pronášel, držet prsty na rozžhaveném železe. Všem bylo jasné, že bude popálený, důležité ale bylo, že navzdory zřejmé bolesti tyto zkoušky přestál.

Brr. Proti tomuto odpornému trýznění se ordál vody zdá příjemnou chladivou koupelí. Odsouzence svázali a položili na vodní hladinu. Pokud se potopil – a byl tudíž vodou, symbolem čistoty, přijat – shledali ho nevinným a snad se jim i podařilo včas ho vytáhnout. Pokud se někdo nepotopil, měl smůlu. Bez ohledu na to, zda trestný čin spáchal, nebo ne, byl odsouzen jako viník…

A pak tu byl ještě ordál soudního souboje. Ten měl velmi propracovaná pravidla. Urození lidé obvykle bojovali meči, přičemž většinou neměli brnění, a neurození dostali k dispozici kyje nebo obyčejné klacky. Dokonce bylo možné, aby si účastník tohoto souboje za sebe vybral náhradu, například člověka, který byl v boji zběhlý. Jenže i to mělo háček. Pokud takový náhradník souboj prohrál, byla mu useknuta pravá ruka. Tomu se říká za dobrotu na žebrotu.

Ordálu soudního souboje se mohly účastnit dokonce i ženy, pokud se jim nepovedlo získat nějakého přítele, který je zastoupí a případně se ochotně nechá připravit o paži. Pakliže tedy stanula jako aktérka souboje žena či dívka, byla proti protivníkovi-muži v poměrně slušné výhodě: zatímco ona měla naprosto neomezenou volnost pohybu, chudák chlapík vězel až po pás ve vykopané díře, případně byl umístěn do sudu.

Pokud před takovým soubojem některá ze stran zbaběle prchla a nedostavila se, měl protivník právo obviněného nalézt, zcela beztrestně ho zabít a dát za nohy odvléct k šibenici.

Kromě soudního souboje mohl být spor vyřešen i pomocí ordálové přísahy. Spolu s dotyčným tuto přísahu skládal i určitý počet tzv. očistníků: věrných přátel, kteří byli přesvědčeni o jeho nevině. Jestliže si myslíte, že tento způsob byl zcela jednoduchý a nic složitého na něm nebylo, mýlíte se. Opravdu nestačilo přijít, zvednout ruku a pronést: „Tak přísahám“.

Celý systém přísahy byl velmi složitý a promyšlený do nejmenších detailů. Včetně takových podrobností jako např., kterou nohou se má správně vykročit, na které koleno pokleknout atd. Celá přísaha pak byla pronášena podle přesně stanovené formule a skládal ji obviněný i jeho očistníci. Jakmile ale někdo porušil daná pravidla či se přeřekl, bylo to pokládáno za boží znamení a obžalovaný považován za vinného.

Pouze ve výjimečných případech se totiž používala přísaha s kléskou, tedy s možností opravit přeřeknutí.

Tyto boží soudy zažívaly největší rozkvět ve 12. a 13. století. Až na popud markraběte Karla, budoucího císaře a krále Karla IV., vydal roku 1343 biskup Arnošt z Pardubic příkaz, aby se kněží přestali ordálů zúčastňovat. Poté již začaly fungovat soudy městské.

 

Byla to hrůza, co se dělo, viďte? A příští sobotu ještě přitvrdíme. Budete si moci přečíst, jakými důmyslnými tresty byli ve středověku lidé „napravováni“. A to si pište, že slova jako slitování a soucit tehdy nepatřila zrovna k těm nejfrekventovanějším.

Jojo, dejte pokoj. Zlaté 21. století! I když, mezi námi… pro některé naše současné tuneláře a podvodníky by se třeba takový ordál žhavého železa docela hodil, ne?

Zdroj: Vladimír Šindelář, Cesta na popraviště