Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Čtenářka sally žije s manželem a dvěma dětmi – tříletým chlapečkem a šestnáctiměsíční holčičkou – až v daleké Kalifornii. O tom, jak se tam dostala a jak se jí tam žije, jsme si spolu tak trochu virtuálně popovídaly. Otázek, které jsem jí chtěla položit, bylo mnoho, ale všechno by se nám do jednoho článku nevešlo. Sally je ovšem člověk velmi činorodý a zcestovalý, takže jsme se domluvily, že občas přispěje do našeho magazínu svými články. Těšit se můžete na její zajímavé cestopisy, ale i na postřehy a příběhy z obyčejného kalifornského života.

Co tě zaválo až do Kalifornie?

Když jsem poznala manžela, měl on už šest let práci v Kalifornii. Bylo jasné, že pokud s ním chci žít, musím se odstěhovat. Tak jsem se odstěhovala.

Jak ses sžívala s novým prostředím, co pro tebe bylo nejnáročnější?

Sžívání jsem měla jednoduché. Manžel tu šest let už žil, měl vyšlapané cestičky, kamarády, věděl co a jak. Navíc si sám prošel tou změnou, takže mu bylo jasné, co prožívám já. Nejnáročnější? Až do mého stěhování jsem se živila jedenáct let sama, byla jsem zvyklá mít své peníze, své zájmy, své kamarády, činit svá rozhodnutí. Na pracovní povolení jsem čekala asi půl roku a ten pocit, že "žiju za něčí peníze", byl nepříjemný. Plánovala jsem si, jak si oddechnu, jak budu chodit cvičit a jak si udělám nějaké kursy jen tak pro potěšení. Pak jsem zjistila, že je mi hloupé utrácet peníze, které jsem nevydělala, takže z velkolepých plánů jsem uskutečnila jen malou část - a to mě ještě musel manžel do toho postrkovat. Naučila jsem se html, digitální fotografii (doma od manžela), absolvovala jsem kurs potápění a kurs programování C++. Ale ten nepříjemný pocit tam byl, strašně jsem se těšila do práce.

Je velký rozdíl mezi mentalitou lidí tam a v Čechách?

Tady jsou lidi víc v klidu. Většina problémů se řeší s úsměvem - a kupodivu to funguje. Líbí se mi zažitý koncept presumpce neviny. Lidi automaticky předpokládají, že když uděláte něco divného, tak jste to tak nemysleli. Třeba se mi podařilo stoupnout si omylem do poloviny fronty na DMV (dopravní inspektorát). Nikdo na mě neječel, vlídně mě upozornili, že fronta vede okolo, zasmáli jsme se, povzdychli si nad neefektivností státních úřadů a já se zařadila na konec. Když jsem v krámě nechala na pultě "cash back" (při nákupu si člověk může vybrat hotovost), tak jsem ji druhý den bez problémů dostala. Nikoho ani nenapadlo, že by to nemuselo být tak, jak říkám. Dále tu není ve zvyku někoho posuzovat a odsuzovat. Nesetkala jsem se s pomlouváním, s řečmi typu "Ta Nováková dneska ale vypadá!" nebo s vlezlými otázkami typu "A ty na Vánoce nemyješ okna?". Také jsem se nesetkala s tím, že by se manželé navzájem shazovali nebo pomlouvali.

Máš dvě malé děti. S manželem jste oba Češi. Jak na ně doma mluvíte?

Doma mluvíme česky. Naše paní doktorka je Slovenka, náš autoopravář je Čech, hodně našich kamarádů jsou Češi (případně Slováci). Naše děti tedy mají od narození kolem sebe hodně češtiny. Anglicky na ně nemluvíme. Jednak nechceme, aby se naučily anglicky s naším přízvukem a našimi chybami (které určitě děláme, i když o nich nevíme), jednak těch pár let před nástupem do školky je naše poslední šance předat jim češtinu. Děti se učí hrozně rychle, angličtina bude brzy jejich hlavním jazykem, protože budou anglicky mluvit převážnou většinu doby (ve škole, s kamarády, v obchodě, na úřadech). Tom začal ve dvou a půl letech chodit dvakrát týdně na tři hodiny do školky. Zhruba první měsíc měl s angličtinou problémy, dneska mluví anglicky hůř a méně než česky, ale domluví se. Těžko se mi to posuzuje, je zvyklý na nás mluvit česky, anglicky mluví jen s cizími lidmi, takže ho málokdy slyším anglicky mluvit. Ale vím, že se domluví. Pokud na hřišti děti nereagují na jeho češtinu, přepne do angličtiny.Občas mluví anglicky i na mladší sestru, která ještě nemluví, a on se snaží najít nějaký "společný" jazyk :-)).

Hodně cestujete. Kde se ti zatím líbilo nejvíce, dá-li se určitě jen jedno místo?

Jedno místo se nedá určit. Západ je hodně pestrý - nádherné romantické pobřeží, pralesy, pouště, hory, sopky, divočina, jezera, divoké řeky... Zamilovala jsem si pouště. Tam se dobíjím. Je tam absolutní ticho, klid. Mám ráda, když mě neruší přítomnost ostatních lidí. Myslím, že míst, kde může být člověk absolutně sám, je hodně málo, proto je mám nejraději. Někdo cítí toto v horách, někdo na moři, já v poušti.

Děkuji za rozhovor.

Dnes si můžete přečíst první článek, který pro vás sally připravila. Dozvíte se v něm, jak se slaví Vánoce v Americe. A těšit se můžete také na další zajímavé články a cestopisy.