Přípravy na svatbu, aneb matinka v akci
Čtenářská akce „pomozme si samy“, aneb „píšete samy“ úspěšně pokračuje. Tentokrát příspěvkem čtenářky Sqwela, která se na vás zároveň obrací s otázkou, jak „zvládnout“ svou maminku.
Děkuji za zaslaný článek. Všechny vaše čtenářské příběhy a příspěvky můžete najít v rubrice Píšete sami.
Přípravy na svatbu, aneb matinka v akci.
Za pár týdnů mi bude 29 let a tak i já jsem dospěla k tomu, že se budu vdávat. Abych tu první větu trochu vysvětlila, asi tak do 19 let jsem se zapřísahala, že nebudu mít nikdy děti a že chlapy budu používat pouze a jen na to jedno (tedy sex) a že nikomu, nikdy a za žádných okolností nebudu prát zaprděné trenky, ponožky, pokydaná trička, nebudu dělat uklízečku, sundavačku prkýnka na záchodě, sbírat jeho nepořádek po bytě a že nebudu mít vážný vztah, řešit vztahové problémy, nevěry aspol. A už vůbec, VŮBEC NIKDY se nebudu vdávat!. Že já budu vždycky svobodná, budu si život užívat plnými doušky, vařit budu jen, když se mi zachce a to vždy jen nějaké exkluzívní dobroty a budu žít bez jakýchkoliv pravidel.
Hned po maturitě jsem se odstěhovala do sousedního města do podnájmu, našla si práci (pořadí bylo opačné – práce a pak stěhování) a začala „žít svůj sen“. Jenže jak šel čas, začala jsem pomalinku měnit názory, no nebudu vám nic nalhávat, zhruba za 2 měsíce jsem si domů nakvartýrovala chlapa, přeci jen nájem byl drahý a samota pěkně na prd. S ním to sice nemělo nijak moc dlouhé trvání a pár známostí a vztahů jsem pak ještě vystřídala, ovšem nakonec jsem toho pravého našla i já.
A postupně jsem dozrála i k tomu, že svatba není zas tak špatná věc a že i ty děti by asi nebyly úplně od věci – tedy jednou, někdy, v budoucnu. Trenýrky, ponožky, trička aspol. peru bez řečí, vařím ráda, i když ne vždy s absolutním úspěchem, nějaký prkýnko na záchodě neřeším vůbec a vztahové problémy řešíme občas všichni, no ne? Zkrátka jsem dospěla z věčně svobodomyslného stvoření s hlavou v oblacích v dospělou ženu a můj den D se blíží. Nebudu lhát, že mě to nechává úplně chladnou, nebo že jsem typická, zapálená nevěsta, která si od malinka toužila býti princezničkou - nevěstinkou a že se na status vdané paní nějak zvlášť těším, stále ještě mám v sobě více či méně skrytou část mého já, které vyznává svobodu a život na psí knížku, ale to druhé, zodpovědnější já, ho prostě vždycky utluče.
A tak přípravy na svatbu, která se bude konat v květnu, pomalu vrcholí a já zažívám hotová muka se svou drahou máti. Naproti tomu moje budoucí tchyně se mi zprvu jevila jako totální ježibaba, o které můžu říct dobrého jen to, že bydlí pěkně daleko a tudíž ji moc často neuvidím. Ale jakmile jsme oznámili tu príma novinu, že se budeme brát, tak se z ježibaby stala fajn ženská, která se do ničeho moc nemontuje, občas nabídne pomoc i tu finanční, občas řekne nenásilně svůj názor a tím to pro ni celkem končí. Prostě dětičky, já se vám do toho plést nebudu, když něco budete potřebovat, tak tady jsem, jinak „sejdeme se na svatbě“.. Úžasný přístup, jsem nadšená!
Ale zpět k mojí mámě. Moje máma se proměnila z generála, kterým byla celý život, v super generála, ministra financí, organizátora, poradkyni, udělovačku nikdy nekončících, nevyžádaných rad, která musí mít vše pevně ve svých rukách.
A tak se budu vdávat v šatech, které bych si normálně nevybrala, místo venku budeme mít akci vevnitř, místo rautu budeme mít klasickou hostinu a tak bych mohla pokračovat dál. Jen to svatební menu jsem si s oroseným čelem dokázala prosadit, byť mi ho nakonec připraví restaurace, kterou vybrala naše maminka, ale jíst budeme to, co chceme my, naštěstí. A kapelu jsem jí odkývala tu, kterou nám doporučila a nakonec jsem jí suše oznámila, že budeme mít jednu zadarmo, kdežto za tu její bychom museli platit (což není pravda, platit budeme i za tu naši, ale ona na peníze slyší) a tak nám tam bude hrát rocková kapela z New Orleans, což jsou přátelé mého drahého nastávajícího, takže druhá, námi prosazená věc, byť prosazená tím nejstupidnějším způsobem, jaký znám. Dokonce ani cukroví a zákusky jsem si nemohla vybrat sama – resp. mě prostě převálcovala sdělením, že to cukroví se nedělá pro mě, ale pro hosty, a že tedy nebudeme mít to, co chutná mně, ale co „chutná všem“ (pro představu, chtěla jsem punčové řezy, koňakové špičky, ovocné košíčky a větrníčky + svatební koláčky) a tak na stolech bude svatební cukroví na způsob toho vánočního a makové koláčky. Celou dobu mám pocit, že tady se nevdávám já, ale ona.
A já už toho mám plné zuby, platíme si to sami s mým skorochotěm, a chceme si to taky sami zařídit, jenže máma je prostě ostřejší, než já a otec je ze strachu vždy a jen na její straně, i když mi kolikrát za jejími zády řekl, že s ní nesouhlasí, ale že ji mám radši poslechnout, že to myslí dobře a ať prostě nedělám dusno, že to přežijeme a že ono to nějak dopadne. A já se strašně nerada hádám, ale strašně! A s ní to jinak nejde.
A tak si čím dál více uvědomuji, že tady nejde jen o tu svatbu, tady jde o můj život jako takový. Jde o to, že se svojí mámou nechávám vždycky převálcovat, nakonec vždy udělám to, co chce a když kladu odpor, tak vzniká takové dusno po celé rodině, ona to totiž neváhá řešit se všemi příbuznými, že mě opět nakonec přitlačí do kouta a já zase udělám to, co ona chce.
Jenže já už nechci, ráda bych našla nějaký způsob, jak se vymanit z jejího vlivu, abych si mohla žít svůj život sama za sebe, a aby jediný, kdo mi bude kecat do života, byl můj muž a aby pochopila, že ona mě vychovala, přivedla do života, ale že tím její péče prostě končí. Domluvy a rozpravy nepomůžou, ona totiž často a ráda říkává – a snad tomu i věří - že je dokonalá matka, která svým dětem zásadně nemluví do života, zásadně nás nechává žít si svůj život a že kdyby měli všechny děti takovou mámu, tak by se měli všichni lidi na světě dobře. Občas mi z toho jde hlava kolem.
A tak jí raději nic neříkáme, bavíme se jen o počasí a o psech, jelikož na tom není, co zkazit a i o našem budoucím bydlení, které dostává konkrétní rozměry, jí radši neříkáme nic, aby se nakonec nestalo, že kachlíky v koupelně budou takové, jaké chce naše maminka, vymalované bude dle dobré rady naší mámy a tak dále. Ale já říkám dost, tohle je naprosto dětinské jednání, které nikam nevede, já už nechci nic skrývat a tajit, chci se jí postavit a vytrvat a nenechat se ovlivňovat.
Ale milé, šťastné ženy, jak na to? Nechci na ni řvát a hádat se, ačkoli přiznávám, že to její řízení mě vytáčí doběla a já pak strašně vybuchnu a nedělá mi to vůbec radost. A nakonec – kvůli špatnému svědomí z hádky - udělám přesně to co, máma chce. Co s tím?
20.3.2013 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 215 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Přípravy na svatbu, aneb matinka v akci
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
https://tinyurl.com/ybgek5m8
Dobry den omlouvam se ze nemluvim k tematu. Potrebovala bych poradit, ale nevim jak mam vlozit dotaz, aby na to bylo mozno reagovat jako na tento?
K tematu..drzim slecne palce aby se obrnila a dokazala se postavit sama za sebe. Mam podobny vztah s moji mamou, ale protoze jsem to nebyla schopna vyresit utekla jsem na druhy konec sveta do Australie.
Sgwelo,prostě syndrom hodné holčičky..žij si svůj život s přítelem,rozhoduj sama-nadávej si sama,když něco poděláš...matce prostě věci říkej jako vyřízené záležitosti.Pokud se s ní budeš o všem radit,všechno jí říkat - je jasný,že ti do toho ,poleze,.Buď dospělá!!!!!
Sgwelo,to je jasná věc - je to máma,takže do ostrých střetů se nikdy žádnému dítěti něchce/a jedno kolik je mu let,jestli 25 nebo 59/,musí se teda jednat diplomaticky.Proč tedy jste si svatbu nenaplánovali sami se skoromužem a matku prostě potom ,jenom,nepozvali s tím,že máte již všechno zařízené?Tímto způsobem jedná dospělý člověk....Bodejť by si nemyslela,že má rozhodovat - myslí si,že prostě takovou pomoc potřebujete...
To je děsivé, já bych si prostě prosadila svou, i když by to mohlo znamenat cokoliv, nějak říct mámě, že ji máte ráda, ale že tohle je váš den D
sqwela: je vidět, že se Ti nechce do konfliktu tváří v tvář, napsala bych ted dopis, klidně zkopírovala to, co napsala mashanka - 21.3.2013 9:32 a dala to matce, nebo jí to alespoň řekla v tomhle smyslu do telefonu. Drřím 
sqwela: Vlastnim nazorem neublizujes, ale nechavas si ublizovat od ostatnich tim, kdyz se tvari dotcene, ze si ty vycitky pripoustis. Ja jsem na tom podobne, sice situace jina, ale vysledek stejny. Lidi delaji svoje vlastni rozhodnuti, a kdyz prijdou na to ze to rozhodnuti neni dobre, snazi se to svalit na toho, kdo si to necha libit aby se sami citili lip. Nevim jestli to takhle napsane dava smysl, snad jo.
sqwela: Tak to ti držím pěsti - jestli máš dobrého psychologa, tak psychoterapie ti určitě pomůže. Zvládneš to, uvidíš.... 
Stejně mě vždycky ale dostane, jaké škody dokáží na vlastních dětech napáchat rodiče....neskutečné.
.jpg)
Nessie: já jsem v lednu začala chodit k psychologovi (tedy i k psychiatrovi, který mi předepisuje prášky na spaní, přestala jsem totiž spát), chodím na terapii každý týden, takže vlastně první krok k tomu oprostit se od vlivu matky jsem už udělala, teď je přede mnou ale dlouhatánská cesta. výčitky svědomí jsou strašný svinstvo a já hrozně nerada ubližuju lidem, jenže jaksi mi nedocházelo, že vlastním názorem přece nikomu neubližuju. já nikoho nebiju, nikomu nenadávám, nekopu, chci žít svůj život a to přece není ubližování, to je prostě normální věc. jsem straaašně silná takle sama doma, nebo v práci, pak ale nastoupí matka a já se podělám.. nechci, aby to tak bylo i nadále, tak doufám, že už budu jen a jen silnější! jsi dobrá, že jsi to dokázala
máš můj obdiv a říkám si (i tobě) já to dokážu taky! 
sqwela: Hm, to je ono....tak už je asi načase začít se od toho oprošťovat, víš? Mě strašně, neskutečně pomohla psychoterapie, na kterou jsem chodila cca 2 roky....a pak takové to "uvědomění si vlastní hodnoty" - nezávisle na tom, co kdo říká nebo co si kdo myslí (včetně maminky). Uvědomění si, že já mám a znám svou cenu bez ohledu na to, co, že mi moje matka (nebo kdokoli jiný) sdělí, že jsem úplně blbá, když si myslím něco jiného než ona.....
Taky jsem si uvědomila (a tak dlouho si opakovala, až se mi to vrylo), několik zásad: Já nejsem zodpovědná za štěstí své maminky (rodičů). Nejsem! Já se nebudu podřizovat své mamince ani nikomu jinému jen proto, aby ona byla spokojená - na úkor vlastní spokojenosti. Nebudu! Já nebudu ustupovat jen proto, aby byl "klid", abych se nemusela hádat, nikdy! Já mám nárok na svůj vlastní názor a nebudu ho měnit jen proto, že se to mamince (nebo komukoli ) nelíbí, prostě ne.
Když tomuhle skutečně uvěříš a přijmeš to za své, všechno pak jde mnohem líp...ale uznávám, že nekonfliktní, mírný člověk to má těžší než já která jsem semetrika....ale ujiš´tuju tě, že s děsivými pocity viny jsem po každé hádce bojovala úplně stejně jako ty. A to je právě první - odstranit si z hlavy ty pocity viny - ten bič opravdu v ruce držíš ty....
Tak přeju hodně štěstí. 
YXH: odstěhovat se by nebyl špatný nápad :-) 
K tomu vsemu co holky napsaly muzu dodat jenom ze s nimi souhlasim ve vsem. Jenom jedna rada nakonec. Taky jsem spis ustupny typ 
Radsi se nekdy podridim, nez se hadat. Proto jsme taky svatbu delali (pro klid v rodine). Nutno dodat, klid nastal az po tom, co jsme se odstehovali na druhou stranu zemekoule. Proste si teta dupala takhle dal v hodne pripadech, a ja jako blbec ze zacatku ustupovala. Pak se do toho vlozila moje mamka a rekla ji co si mysli (zastavala se meho 
protoze mu teta na verejnosti nadavala a mamka se k tomu nachomytla) Od te doby s nami teta nemluvila skoro 4 roky. Pozdravili jsme se na chodniku a to bylo vse. Bylo to krasne klidne obdobi. Pak zase zacala chodit na navstevy, ale to uz jen par mesicu pred nasim odjezdem.
Drzim palce at to dobre dopadne a hodne stesti v novem kroku do zivota
Nessie: promiň, já jsem tu včera už nebyla, četla jsem tvůj příspěvek až teď. máš pravdu, připadám si, jako bych to psala já, nebo jako bys mi viděla do hlavy . ty pocity viny, to, že se bojím, že jsem jí ublížila, nebo že dělám chybu, když ji neposlechnu, že se spletu a udělám ve svém životě nějaký omyl to mám ve svojí hlavě taky, úplně přesně. :-(
sqwela: Ahoj prosím tě, přečti si, co jsem ti psala včera ( jestli chceš teda).
Mám stejnou matku, jen oproti tobě mám tedy tu výhodu, že mi sebemíň nevadí se pohádat, křičet, nevadí mi, když na mě lidi křičí a vztekají se....to uznávám, je výhoda.
Jestli je to tak, jak píšeš níže mashance, tak PROČ se s matkou vůbec bavíš? proč s ní tu svatbu probíráš, proč se s ní dohaduješ - aby tě pak mohla utlouct svými argumenty a nadávat ti? Proč?
Nestačilo by jí (třeba po telefonu, to nevyžaduje tolik odvahy) říct prostě: Mami, to je MOJE svatba, já si ji sama financuju, já si ji budu sama řídit - a dál se o tom nebudu bavit! Jestli se ti to nelíbí, tak to mě mrzí, ale tak to prostě bude!
A konec a tečka a dál se s ní o tom nebavit - přípdaně se o tom nebavit vůbec a když začne, tak ji utnout, že už ses k tomu jednou vyjádřila a to stačí a dál se o tom bavit nebudeš. A když tě začne urážet a ponižovat, tak prostě típnout telefon nebo se v klidu zvednout a odejít...a dodat třeba jen: Urážet se nenechám - ahoj.
Co by ses talo, pokud bys jednala takto?? myslíš, že by to bylo pro tebe schůdný?
mashanka: možná máš pravdu s tou nejistotou a labilitou, jenže jak si máš být jistá sama sebou a tím, co chceš, když od malička (já i moje sestra) slyšíš jen: "buď zticha, nikdo se tě na názor neptal, dokud budeš tady, budeš poslouchat, jsi ještě malá a blbá, nic nevíš, tak se do ničeho nemontuj a drž hubu a krok. tady rozhoduji já", jakákoliv snaha o názor, o dělání věcí podle vlastního rozmyslu byla okamžitě utnuta a znemožněna od malička po celou dobu. tak sakra jak si má být člověk jistý sám sebou? ono se to všechno jednoduše řekne, ale mnohem hůř dělá.a když to v nás matka pěstovala od malička, tak já se z toho snažím vymanit a moc mi to nejde, proto žádám o radu. ségra podědila po matce její generálskou povahu, takže ji většinou přeřve, navíc se s ní jedná jinak, od doby, co byla v léčebně. jenže já jsem slušná, ráda vycházím s lidma po dobrým, nerada se hádám a když popáté stojím za svým a popáté poslouchám, jak jsem strašně pitomá a můj názor stojí za hovno, tak prostě znejistím a jsem v prd..i. tak to prostě je.
