Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ač nejsem čtenářka, musím i já přispět do rubriky Píšete sami na téma Kuriózní úrazy. Ten, který vám popíši, se stal před více než dvaceti lety a myslím, že vás o něj nemohu ochudit.

Byla jsem tehdy na mateřské a kamarádila jsem ještě s další „stejně postiženou“ maminkou. Jmenovala se Mirka.

Jednou si na procházce s kočárem postěžovala: „Tak si představ, co se stalo Karlovi. Včera si na fotbale zlomil nohu. Ale ne nějak obyčejně. Podařilo se mu si ji zlámat hned na dvou místech, takže má celou nohu v sádře, nesmí vůbec chodit, jen o berlích to nejnutnější. A prý je to na dlouho.“

Když mi to vypověděla, nevěděla jsem, zda mám víc litovat ji nebo jeho. Ono mít doma několik měsíců nepohyblivého chlapa, to není jen tak. Zvlášť když byl zvyklý žít velmi aktivně a nevydržel jen tak zbůhdarma sedět. Nicméně jsem se zdržela jakýchkoli děsivých prognóz a snažila se jí spíš dodat optimismus.

S postupujícími týdny se Mirka stále častěji uchylovala k nám na návštěvu, protože to s nevrlým manželem doma už nemohla vydržet. Po třech měsících konečně přišla o poznání radostněji. „Tak dneska jel na sundání sádry. Konečně! Teď už to jen postupně zrehabilituje a bude zase všechno jako dřív,“ radovala se jako malá.

Večer mě pak doma vyrušilo velmi naléhavé zvonění. Za dveřmi Mirka. Už na první pohled bylo jasné, že se stalo něco strašného. Uvařila jsem jí kafe a s otevřenou pusou vyslechla opravdu těžko uvěřitelnou historku.

Sádru dopoledne Karlovi skutečně sundali. Velký chlapák Karel ovšem odmítl počkat na sanitku, která ho odveze domů, a vydal se hezky po svých. Samozřejmě že na zesláblé, sotva uzdravené noze se mu nešlo zrovna dobře. Myslel, že to zvládne, a tato myšlenková dedukce se mu stala osudnou. Ještě ani neopustil brány nemocnice, když sebou seknul na schodech. A to tak důkladně, že se skutálel dolů jako balík. Noha to naštěstí vydržela... Ovšem ruka a klíční kost nikoli.

A tak se vrátil domů sice se zdravou nohou, ale s rukou zasádrovanou od zápěstí až po klíční kost. Trčela mu od těla do pravého úhlu a samozřejmě to byla pravačka. „Prý to má nejmíň na šest týdnů!“ ronila slzy nebohá Mirka.

Ono se říká, že cizímu neštěstí bychom se smát neměli, ale v tomhle případě jsem se nemohla udržet. Jen jsem si představila, jak se Karel ráno odbelhal se sádrou na noze a odpoledne přišel se zabandážovanou rukou, a nemohla jsem si pomoct. Chudák Mirka na mě koukala nejdřív vyčítavě, ale pak i ji záchvat smíchu přemohl.

Jejich manželství nakonec dvojitou úrazovou anabázi přežilo bez větší újmy. Občas sice hrozilo, že jeden druhého sežere zaživa, ale zvládli to.