Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Úraz, o kterém chci napsat, se stal před více než 25 lety na porodním sále. Nestal se mně, i když já na něm mám asi ten největší podíl. Stal se mému porodníkovi, který o půl druhé v noci rodil moji dceru.

Jak tehdy bylo zvykem rodit, nohy byly maminkám přikurtovány na "koze" řemeny. Nastala druhá doba porodní, ale ani při sebevětším tlačení děťátko ne a ne vyjít. Sálová sestřička (měla asi 100 kg) hupsla na moje břicho, já jsem zařvala a vší silou zatlačila. V tu chvíli vystřelila pravá má noha, řemeny to nevydržely a já jsem kopla vší silou porodníka pod oko. Pro změnu zařval zase on, odskočil od stolu, chytil se za oko a zaklel. Konečně porod skončil a mně se narodila holčička.

Druhý den při vizitě vchází můj porodník a na očích má sluneční brýle. Sundavá je a jízlivě mi povídá: "Tak, koukněte, maminko, co jste způsobila." Pod jeho okem bylo modročerno, jak mraky před bouřkou. A ještě dodal větu, na kterou nezapomenu, co budu živa: "Víte, takhle mě nezřídili ani chlapi v hospodě." Byla ve mně malá dušička, ale když jsem uviděla jeho následný úsměv, spadl mi kámen ze srdce. 

Januše.