Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je dobré, děti nějak namotivovat na školku. Syn do školky taky moc nechtěl, ale myslím si, že jsme to zvládli docela dobře. Každý den si bere jiné auto a těší se, jak ho ve školce klukům ukáže a nechali jsme mu udělat speciální tričko z https://www.colorfactory.cz/potisk-tricek/skolni-tricka/ , které může nosit jen do školky.

Vím, že to možná bude znít divně, ale naší malé s tím dost pomohlo, když si s sebou do školky vzala tohohle medvěda - https://hrackyzadobrekacky.cz/hracky-pro-nejmensi/velky-plysovy-medved-110-cm - který ji už tak doprovázel na každém kroku. Nepřipadala si tam pak tam sama a po pár týdnech se to začalo zlepšovat. Teď už se tam dokonce u těší :)

no v tomto článku som sa celkom videla, moja dcérka chodí ale do škôlky už druhý rok a vrieska každé ráno. minulý týždeň z nej vyliezlo, že sa tam bojí zaspať lebo si myslí že sa zobudí a už tam nebudú žiadne deti ani učitľka a ona tam ostane sama

a....: To jo, to je ale něco jiného. Základní věc zůstává, ale je možné to co nejvíc zpříjemnit. Udělat nějaký kompromis,kdy se v podstatě nic zásadního z pohledu rodiče nemění, ale pro dítě to významné je. Pomoct dítěti řešit nepříjemné situace, ale ne tak, že od nich uteče.

Ve školce je ještě na takové věci čas, až bude ve škole, bude to jinak větší šok, i když starší dítě to může zvládat líp, ale nemusí.

Ono kolikrát neškodí se dítěte přímo zeptat, co by mu zpříjemnilo nějakou situaci, která se mu nelíbí. I o té školce se dá promluvit- chodit se tam musí, s tím se nedá nic dělat,a le co by ti to ulehčilo- plyšák, nějaká dobrůtka... už když o tomhle začne přemýšlet, je to lepší a ledaskdy děti vymyslí úžasné věci, navíc mají pocit, že můžou o sobě rozhodovat a už to pomůže.

Teď si tak vzpomínám, pro mě byl ve školce noční můra spánek. Děti spaly naposledy přes den ve 2 letech. Proto jsme byla nadšená, když jsme našla školku, kde se spánek po obědě nepěstoval, protože by z toho asi měly stejné trauma jako já. Ještě že teď už se na něčem takovém netrvá.

Verera: No musím říct, že když jsem věci nelámala přes koleno, vyšla dítěti vstříc a udělala něco pro to, aby bylo zdánlivě "po jeho", tak se mi to vždycky vyplatilo. Dítě totiž musí cítit, že když je mu opravdu těžko, tak má v rodiči oporu a rodič mu pomůže. Zároveň ale má být vychované tak, aby toho nezneužívalo. Není prohra ustoupit, naopak takový ústupek se ti může zúročit v tom, že zlepšíš důvěru mezi vámi a pak je na čem stavět do budoucna.

Verera: no, teoreticky to sice pises pekne, ale ja ac dodrzim vzdycky vsechno, at motivuju jak chci, pozitivne, negativne, stavim se na hlavu, tak to dite proste CHCE brecet a nic ho nezastavi fakt mi to prijde spis jako deprese nebo neco takovyho. asi to nejde vuli ovlivnit. ovsem na druhou stranu mi ani neprijde spravne dite ze skolky vzit, protoze jak spravne pises, zafixuje si, ze kdyz bude brecet dostatecne dlouho tak bude po jeho, coz samozrejme nechci. je to tezky. utesuju se tim, ze bude casem hur

Verera: No, nevím. Já si taky mimo jiné vzpomínám, že když se mě tenkrát někdo zeptal, proč brečím, tak jsem odpovídala, že nevím, a byla to naprostá pravda. Kdybych se takhle cítila jako dospělá, tak si jdu k psychiatrovi pro léky na depresi.

Ťapina: To není tak, že by malé dítě plánovalo s jasným cílem. Prostě něco nechce, tak zkouší, co zabere, brečí. Rodiče ustoupí. Bezva, funguje to, udělá to příště zas, protože si ověřilo, jak to chodí. Navykne si tímhle způsobem řešit nepříjemné situace, protože pokud dost dlouho a hlasitě řve, dosáhne toho, co chce.
Jo, může cítit i smutek, opravdu se cítí nešťastně, je bez maminky, cizí prostředí, nemůže si dělat co chce.
Jenže pokud si takovéhle chování zafixuje, bude mít časem mnohem větší problémy.

Místo aby mu rodiče ustupovali, mnohem víc mu pomůžou, když ho naučí jak se s tím smutkem vypořádat, najít něco pozitivního, ukážou mu, že to není tak zlé, ujistí ho, že si pro něj přijdou a opravdu to dodrží, za to , že nebude řešit situaci pláčem dostane nějakou odměnu (třeba společnou návštěvuu hřiště, pohádku navíc, prostě něco, co mu bude stát zato se trochu překonat). Až přijde na to, že brečet je vlastně hloupost.

Každý přece zná své dítě nejlíp, tak odhadne hranici, za kterou je potřeba ho už chránit, protože je něco nad jeho síly. Chránit ho před každou nesnází je dítěti ale na škodu.

Taky to znám. Můj nejstarší syn šel do školky ve 3 letech a byly to ranní boje. Někdy už při oblíkání doma, někdy cestou a někdy až ve školce (případně to kombinoval) Měli jednu dost ráznou učitelku a já to nakonec nevydržela a po Mikuláši jsem ho ze školky vzala (byla jsem na mateřské s druhým synem.) Jen pro doplnění, přes den byl taky v pohodě, ale nestálo mi to za to. Tak dlouho jsme vydrželi vlastně hlavně proto, že hodně času z toho promarodil Další rok byly taky scény, ale mnohem menší a určitě ne tak dlouho. nevím už přesně.
Druhý syn nastoupil do školky letos ve 4,5 letech. Jeho nástupu do školky jsem se bála, protože byl odmalička odtažitý od ostatních, ještě před rokem když jsme se ocitli někde kde bylo víc dětí nebo cizích lidí, okamžitě jsem ho měla u sebe. Když někoho znal déle, byl v pohodě, jen vyjímečně když byl nenaladěn nebo se mu stala nějaká nespravedlnost. Během jara a léta se trochu otrkal, dokonce se začal sám seznamovat a bavit s cizmi dětmi. Protože chodil se mnou v minulých letech do školky pro staršího, do školky se těšil. První tři dny proběhly v pohodě, až nečekaně, ale další týden už začal brečet při předávání, každý den jsem slyšela, že do školky nechce nebo jen do svačiny (byl tak první zvykac dny). Jednou ho vezl manžel a přivezl ho zpátky, protože na to neměl nervy. Hm, nevím, druhý den jsem ho musela vést já, byl to děs, prý to den předtím nebylo tak hrozné. Protože jsem na mateřské s třetím , chodím pro něj po obědě a on pokaždé, když jsem ho vyzvedávala byl nadšený, vyprávěl, pusa se mu nezastavila Jen se moc nezapojoval do hraní si s dětmi, při společných aktivitách byl v pohodě.
Teď je už přes týden nemocný, to bude zase děs. Ale vím, že se to musí překonat, protože školku potřebuje, už jen aby si zvyknul na kolektiv a dodržování školkového později školního režimu. Rok jako předškolákovi by mu nestačil.
Tak přeji pevné nervy!!!

medved: přesně tak

Ťapina: ja dceri i verim, ze je smutna, ale myslim, ze taky existuje urcita hranice, za kterou by dite melo pochopit, ze zivot proste nefrci podle jeho prani nebo smutku...ze je mozna otrava chodit do skolky nebo do skoly, ale je to proste jeho povinnost a musi to nejak kousnout. co kdyz si jako ve skole vzpomene, ze tam chodit nebude ? to se necham zavrit, ze si ji necham doma, abych nahodou neublizila jeji citlive dusi ?

Marjána: co je na tom tvrdýho ? Já musím do práce a taky se mi nechce - raději bych si skládala doma s dítětem kostky, ale za co bych potom koupila chleba? . A řvu, kopu nohama a válím se po zemi ?
Čím dřív se naučí, že v životě nelze dělat jen to, co je jim milé a příjemné, tím líp se jim bude dospívat. Právě proto, že ho mám ráda a záleží mi na něm, snažím se, aby jsme se měli dobře.
Čtyřleté dítě už není tak malé, něco jiného jsou jesle - tam bych dítě nikdy nedala, někdy v roce nebo ve dvou. Pokud by to ale nebyla nutnost - člověk neví, co mu život přinese.
Ale opičí láska je pro dítě spíš na škodu

to je pravda, syn ten první rok ve školce furt marodil, teď je v první třídě a kdyby to byl jeho první rok v kolektivu, tak by to byla síla s tolika nemocema

Ťapina: když se povede zaměstnání, kde je člověk samostatný, je to výhra. Já byla 12 let sama na pracovišti a bylo to skvělé. Pak mě na poslední rok přestěhovali ke dvěma, bohužel, nechvalně proslulým kolegyním, určitě nikdo nepoznal, že by mi samotné bylo líp, ale i to mě přimělo skončit, naštěstí se ctí a pěkným rozloučením. Já i s nimi výborně vyšla, nikdy žádný konflikt, ba naopak - ale denně svírání žaludku. Dnes je o práci nouze, tak se prostě musíme přemoct.

hele, ale při vší té hrůze, jeden klad chození do školky nebo do jeslí vidím: děcka si tam odbydou dětské nemoci a nebudou potom tolik chybět v základní škole. Při tom objemu učiva, co se na ně valí, nehledě na různé vyučovací pokusy, se to potom těžko dohání a je to zbytečný stress. Takže jedno velké plus je tohle, aspoň já to tak vidím.