Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mě bude za chvilku 40let a v postýlce nám spinká 4měsíční chlapeček.Trošku jsem měla obavy z toho,jestli nebudou komlikace v těhotenství,při porodu,jestli budu zvládat ten maličký vonavý uzlíček...ale na všechny obavy jsem postupně zapomínala.Těhotenství bylo bez problému,z porodu se stal nádherný zážitek a nejen že zvládám toho našeho vymodleného drobečka,ale aj celou domácnost a děti bez problému.Kdyby ne maličkého,tak ani nevím,kolik mám v sobě energie,lásky,pocitu štěstí....a to už mám 2 dospělé děti a 2 školou povinné.Je to ted jiné,víc si toho užívám a neměnila bych.Jestli bude všechno i nadále v pohodě,tak chceme mít ještě jednoho prcka.Hodně nás to všechny obohatilo a nemyslíme na to,že už mám rokyjestli se na miminko cítíte a opravdu chcete,nedejte na řeči a jděte si za svým snem.U nás taky bylo dost řečí,ale dítě je dar a vždycky se to nějak dalo udělat a zvládnout.Nemyslíme na to co bude za 10,15let,ale žijeme tady a ted a každou minutku si se svýma dětma užívám,vždyt ten život,tak velice rychle letí a je tak strašně krátký

Hodně bych váhala, ale asi ne. Vy už si vlastně máte spořit na důchod. Je Vám 43 let, v dněšním trhu práce budete nebo jste pro zaměstnavatele již skoro neperspektivní. Budete na mateřské a kdo Vás skoro v padesáti přijme. Je to hodně, hodně o penězích.Bylo mi 35 let ( za totálu, to nebylo ještě tolik maminek ve vyšším věku). Říkal jsem si: až mu bude tolik budeš potřebovat peníze a půjdeš do důchodu. Tenkrát to ještě bylo v 55 letech. Nakonec jsem šla skoro v 60.

Ahojky. my jsme to po 40 řešili tak, že jsme si vzali děti do pěstounské péče. Je to super. Můžu doporučit.

Julie, jestli jsi nebo nejsi stará, o tom to není, to je opravdu relativní pojem. Pokud se na to cítíš a pokud to oba opravdu chcete, pak jdi do toho hned, než budeš ještě starší . Máš děti a víš, co to obnášelo. Těžko ti někdo dá radu, to musíte vědět vy dva.
Těhotenství je náročnější,a le dá se vydržet. Hlavně relaxovat. nehonit, se, nenervovat se, zpívat miminku, tančit s ním, udělat si to krásné a užít si to, to je podle mne velmi podstatné. Ale taky se připravit na boj s doktory, někteří si nevidí do pusy a nemají starší maminky v lásce.
Mě bude 45 a mám děti tři. Rodila jsme ve 24, 38 a 41 letech. Pravda, že jsme dost unavená, ale mám ty malé děti dvě. Na druhou stranu nemám čas babkovatět, i když je dost pravděpodobné, že babičkou mě nejstaší dcera v nejbližších letech udělá :).
Takže moje resumé názor je - dělej, co ti srdce a zdravý rozum říká.

Ahojky, nebudu komentovat příspěvky, chci jen říct, za čtvrt roku mi bude 42 let a tohle je můj benjamínek... rok a půl stará Nellinka...
Ty nohy nejsou od sebe z důvodu nějaký mutace mým věkem při početí...

A to jsou všechny moje robátka na vánoce pohromadě... já si nestěžuju a rozhodně bych se nenechala ovlivňovat názory jiných, je to tvůj život a tvoje rozhodnutí...

Nebylo by lepší bejt babičkou?Budeš stará až dítko půjde do tanečních.

Jsem skro podobný případ. jE MI 38 A DVĚ DĚTI JSOU UŽ STARŠÍ A S NOVÝM MANŽELEM JSME SI POŘÍDILI MALÝHO BROUČKA.pOKUD SE CÍTÍŠ V POHODĚ,TAK NENÍ CO ŘEŠIT.

Néééé, neumím si představit mít teď desetileté dítě / je mi 53/, díky za to , že mám dvě dospělé dcery a dvě milované vnučky. Děti mají mít mladé rodiče. Je to můj názor....

Verera: Já bych neřek¨la, že takových lidí jako já moc není. Já jich klaždopádně znám dost.
Já znovu (poněkolikáté) opakuju, že pokud je někdo vášnivý cestovatel, sportovec, horolezec, návštěvník divadel, rybář....atd., dosaďte si cokoli, tak že pro takového člověka samozřejmě dítě omezením JE, to si umím představit. Ale já nejsem vášnivý nic Všechno dělám něajk tak umírněně, a i když umím dobře lyžovat, i plavat, jezdím na koni, občas na kole, ráda zajdu do hospody - tak nic z toho není nějaká posedlost, bez které bych nemohla být. Nebo by mi vadilo, že nemůžu na koně každý týden, ale třeba jen jednou za 2 měsíce. No a co? Až malej vysroste, tak třeba bude jezdit se mnou a budem tam častěji. Nebo nebude jezdit se mnou, nebude ho to bavit - no a co? Tak budu pořád jezdit jen jednou za 2 měsíce a místo toho s ním pojedu víckrát do ZOO. Mě zas na tom tak nefrčí.
A ten čas, strávený s ním je stejně to nejhezčí, co mě v životě mohlo potkat.
Já třeba mám opravdu dobrou práci, zajímavou, kolektiv je super, šéf je bezva (to si nevymýšlím, fakt to tak je ). Ale v klidu bych tu práci vyměnila za to, abych s ním mohla být třeba do 5 let doma. Co je práce proti tomu, jet s dítětem poprvé vlakem, všechno mu ukazovat, vidět jeho nadšení z každé blbosti? To mi žádná práce a žádný hobby nenahradí.
Ale jak říkám - tak to mám já. Pokud je Julie podobná jako já a jsou zajištěni - tak rpoč do toho nejít.

Bellana: Ake já už mám také dvě děti dospělé.Věnovala jsem se jim jak jsem mohla.Obě vystudovaly.Přesto,že jsem se rozvedla,když jim bylo kolem desíti,na studium jsem jim vydělávala sama(otec měl za to,že vzdělání je zbytečné)A i když já jsem jenom prodavačka,jedna má dcera je letuška a druhá školí ve velké firmě.A když se osamostatnily,chtěla jsem ještě žít.Potkala jsem nejlepšího chlapa na světě,prostě jsme spolu dítě chtěli a těšili se na něj.Teď už je v první třídě,je hodná,dobře vychovaná a premiantka třídy.Nejsem unavená,spíše si myslím,že jsem omládla.Jinak bych přišla z práce,koukala na televizi a pozorovavala kde mě píchne.Takhle spolu chodíme ven,cestujeme a hrajeme si.
A když je tu řeč o tom,že stárnrme a jsme rádi,že si odpočineme.No nevím,asi mám příklad z domova.Moji rodiče se rozvedli,když mi byly dva roky.Soud nás dal taťkovi s tím,že mu bude pomáhat babička,které v té době bylo 72 let.Takže to byla vlasně moje máma.Zvládala to dobře a vychovala do dospělosti.Když mi bylo 22 let zemřela,rok na to taťka.Ano bylo to smutné,ale dali mi do života tolik,že jsem se opravdu necítila zraněná,že mě tu nechali samotnou.Spíše silná,uměla jsem se o sebe postarat.

mně se narodila ve čtyřiceti (ke dvemě vetším 10,5) dvojčata - těhotenství i porod uplně v pohodě (o řešení v případě poškození jsme byli dohodnutí) - první půl rok to byl pěkný fofr, ale podle zkušeností mladších dvojčatových matek úplně stejný jako u nich - ne-li dokonce "klidnější" - přece jen určitě zkušenosti už člověk měl. občas se mi samozřejmě honí hlavou , co bude až... nebo co by kdyby ..., ale to všechno muže nastat i u matek (a rodičů vůbec) mladých. nemám pocit, že bych nestíhala nejakou aktivitu, co stíhají průměrně ostatní rodiče.
každopádně šla bych do toho znova, takže pokud se rozhodnete tak

Souhlasím s Renee, Riki, Bellanou a těmi, co říkají, že po padesátce už člověk prostě není tak aktivní a činorodý jako dřív. Já třeba zdravotní potíže zatím nemám (ťuk, ťuk, ťuk) , ale té energie mi ubývá každým rokem.
Já jsem šťastná, že se můžu večer v klidu koukat na televizi nebo si číst a nikdo nevřeští z pokojíčku, že se mu ještě nechce spát, můžu v noci v pohodě spát ve své posteli a nikdo se mi tam nekýbluje za mnou, můžu ráno vstát třeba v 10 a ne o půl šesté, nemusím řešit dětské nemoci, hlídání, pravidelné jídlo a pití, čurání, kakání, mytí vlasů a ječení při tom, úlohy do školy, logopedii, odvoz na kroužky a z kroužků, neustálé vymýšlení programu pro děti, aby je to bavilo, nenudily se a nezlobily, neustálé hovory o něčem, co mě nezajímá, nebaví, otravuje, hádání se o blbosti typu proč si mám čistit ráno zuby, když jsem v noci nejedl a podobně.
Taky nemám žádné exkluzívní koníčky, chodím prostě ráda na procházky do přírody, zaplavat si, v zimě pokud je sníh na běžky, ráda si čtu, pletu, občas zajdu do kina a do divadla, na koncert, na kafe s kámoškou, na výstavu. Ale můžu si to dělat jak chci, kdy chci, jak dlouho chci a nemusím brát ohled na někoho malého, uřvaného, kdo mi visí za sukni. A když nechci dělat nic, můžu si o víkendu klidně zůstat celý den v posteli a jíst chleba s máslem. Úžasná svoboda!

Nessie: No tak ty jsi přímo prototyp osoby , kterou dítě neomezuje, protože se i bez něj chováš jako bys ho měla,ale takových moc není.

Ten výčet nebyl vyloženě jen z mé osobní zkušenosti, já to mámj eště zpestřené tím, že mám dvě sice báječné děti, ale každé je úplně jiné a je strašně těžké najít něco, co by je bavilo oba, většinou je jeden nadšený a druhý otrávený a protivný a já trávím spoustu času hledáním kompromisů. To v případě Julie a 1 dítěte odpadá.

Mám jedno dítě, které od té doby co se probudí až do usnutí nezavře pusu a vyžaduje komunikaci, odpovědi, rozhovor. Dítě, které se bojí na rozhledny a hodiny si vydrží malovat , má na všechno dost času a ke spěchu , třeba na autobus ho nedonutí naprosto nic, nerado šlape, lyžuje a jezdí na kole, v přírodě dlouze zkoumá každou rostlinu a zvíře a dožaduje se podrobných odpovědí. Kdyby mohlo, vstává v 10 a jde spát o půlnoci. Nesnáší cestování a už vůbec ne jízdu autem.

Mám druhé dítě, které toho moc nenamluví, zato miluje sport v jakékoli podobě, na kole mě uštve, ujde mnohem víc než já a leze na kdejakou věž nebo rozhlednu v dosahu. Šílí z toho, když má někam přijít načas natož pozdě, hodiny vydrží hrát stolní hry (ovšem s námi) , na výletě chce dojít co nejdál a ne se pořád zastavovat. Vstává nejpozději v 7, večer v 9 už toho má dost a potřebuje jít spát. Hrozně rád cestuje a nevadí mu dlouhé přejezdy.


Mému životu před dětmi je bližší to druhé, s tím by se dalo podnikat v podstatě všechno, jen lehce se přizpůsobit. Jenže mám ještě to první, které mi otevírá oblasti, kam bych se bez něj asi nikdy nedostala ale znamená to omezení mých aktivit a to je mu už 9, prostě je zaměřené úplně jinak a to se moc nezmění.

Nikdo ti nezaručí, jaké to dítě bude a jak velké omezení to bude znamenat, takže je potřeba si předem rozmyslet, jestli jsi ochotna to dobrovolně podstoupit aniž bys pak litovala, že jsi kvůli dítěti o něco přišla.

Riki:

Renee: tož tak. Člověk si nevybere, musí pracovat s tím, co má, a že zdraví není tak železné a neotřesitelné, jak jsem si myslela ještě když mi bylo o 10 let méně než teď, to už jsem se přesvědčila "na vlastní tělo". Byť se to projevuje zatím hlavně úbytkem energie a rychleji se dostavující únavou, které se jedna hůř zbavuje... pomyšlení na stálou péči o malé dítě mi nepřipadá obveselující.

Jistě, člověk by se třeba i postaral, kdyby musel. Kdyby nastala nějaká tragédie, a byl jediný, kdo se dokáže postarat o dítko z příbuzenstva, například. To potom jo. Ale dobrovolně? Když už mám vlastní potomstvo dospělé a vychované? Ani z té veliké lásky a zamilovanosti ne. Vlastně obzvláště z té ne, ona vyprchá a dítko zůstává následujích 25 let.