Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak hlavní je hodně si o tom číst :-) přečtěte si hodně článků na tuto tématiku, časopisů, ptejte se známých mě dost například pomohl web http://www.nejenmaminkam.cz/porod ale je to individuální

Renee: Úplně normálně. Prosímtě, vy s tím naděláte. Porod je naprosto přirozená věc. nic světoborného. Bolí to, no, chvíli. Ale to štěstí je potom tak silné, že člověk rázem zapomene.

Mně se zdá zase divný ten, kdo to tak nemá

Pohodička těžko, ale vydržet se to dá

Renee: asi jsem nenapravitelnej optimista, a vzhledem k počtu dětí i nezodpovědnej... ale nějak nevidím důvod k tomu, abych si nenechala dítě s chlapem mýho života jenom proto, že už mám splněno a překročeno. je mi 43 a příroda si se mnou asi brzo poradí, abych už dala pokoj, neboj

matysek: no jo, už je to tak

sarmyn: tak v říjnu

V pátek ráno jsem byla na běžné prohlídce, pár dní po termínu. Doktorka mi řekla, že v pondělí ráno nastoupím a porod vyvolají, pokud si to přes víkend malej nerozmyslí. A taky že jo, hned ve tři ráno na mě přišli lehčí kontrakce, tak jsme honem letěli do porodnice, cca 500 m autem, tam mě doktor prohlídl, že nejsem ještě otevřená, a že to byli jen poslíčci, ať přijdu až mi odteče plodová voda. Dostala jsem ještě nějaký čípky. Přes den docela v pohodě, ale navečer už jsem začala mít bolesti, vzala jsem si druhý čípek dle instrukcí a čekala jak ta blbá, jak mi radila sestra, až mi praskne voda. Hekala jsem úplně neskutečně, mezi stahama usínala, protože jsem toho od těch tří ráno moc nenaspala. Kolem devátý večer jsem nebyla schopná ničeho. Přítel už měl o mě docela strach a tak volal sanitku. V sanitce mi ta "milá sestra" řekla ať to rozdýchávám a hlavně nerodím v sanitce, prostě už jsem cítila, že je na cestě. Odvezli mě hned na sál. Šla jsem do sprchy, kde jsem jen seděla, spala a při stahu hrozně zařvala. Ale myslím, že jinak to bylo rychlé. Vím, že mi dali nějakou injekci, protože jak jsem jim tam usínala, tak mi přestávali i kontrakce, ale malej už byl skoro venku. První obrovská úleva během porodu byla, jak mi doktorka "vypustila" vodu. Jééé skoro jsem měla pocit jak u orgasmu. Ve 22:15 se narodil Ondrášek.

Přítel mi jen v té naší radosti podotkl, že jsem mu skoro vykloubila palec jak jsem ho při tlačení držela , aspoň už ví jakou mám sílu.

Každopádně se těším na příští těhotenství a porod, snad to bude o malinko lepší.

Stačil mi jeden porod,lepší když člověk neví,co ho čeká..po porodu celá filaová od tlačení,sotva jsem lezla,všichni na postelích cvičili, já se ani nemohla otočit k synovi,když ho přinesli na kojení,a ještě mě celý týden cévkovali,děkuji,více nechciv příštím životě chci být mužem.

Pentlička: No asi tak nějak. Nechápu, jak může někdo zapomenout na takovou bolest.

bubu4+1: Můžu dotaz? Pocit, že to nemáš šanci přežít, a přesto čekáš páté dítě? Můžu vědět proč? Ptám se, protože mě to vážně zajímá..... Mně stačí jeden příšerný zážitek a v životě už to neopakuju..... pokud to teda opakovat nemusím, což se rození dětí netýká. To není povinné. A opakovat to tolikrát, to je zcela mimo moje chápání. Budeš rodit až do přechodu?

První porod vyvolávaný, celkem fajn. Od začátku vyvolávání do narození syna 8 hodin. Druhý porod začal sám od sebe, v 15 hod. jsme se vrátili se starším synkem z procházky, v 17 jsem nesměle ťukala v porodnici, že možná rodím a v 18:45 byla malá na světě. Porod krásný, téměř bezbolestný, bez medikace. Jediná vada na kráse byla ta, že manžel to k porodu nestihl a dorazíl 45 minut po skončení akce Po 2 hodinkách jsem si odhopsala na pokoj, za dalších 45 minut jsem si šla vybojovat dceru na sesternu (prý jim ji tam mám nechat přes noc a vyspat se, pche) a klidně bych šla domů

Tak zrovna tuhle sobotu rodila moje sestrenice, druhe dite. V poledne pri vareni obeda ji to zacalo, v jednu dorazila do porodnice v pul druhe byla mala na svete! Vcera jsem se byla na ne podivat do porodnice, sestrenka fit a rikala, ze to byl fakt fofr a ze ma dojem, ze se i docela rychle hoji. Doufam, ze jednou budu mit neco podobneho i ja (podobnym zpusobem pry rodila i nase babicka), jestli bych nekdy neco chtela geneticky podedit, pokud to vubec lze, tak to je takhle rodit

Tak zrovna tuhle sobotu rodila moje sestrenice, druhe dite. V poledne pri vareni obeda ji to zacalo, v jednu dorazila do porodnice v pul druhe byla mala na svete! Vcera jsem se byla na ne podivat do porodnice, sestrenka fit a rikala, ze to byl fakt fofr a ze ma dojem, ze se i docela rychle hoji. Doufam, ze jednou budu mit neco podobneho i ja (podobnym zpusobem pry rodila i nase babicka), jestli bych nekdy neco chtela geneticky podedit, pokud to vubec lze, tak to je takhle rodit

první 3 porody-běs a děs, šílená bolest a pocit, že to nemám šanci přežít. asi za odměnu pak 4.porod 4.dcery: ráno v 8 jsem nastoupila do nemocnice, dr. zavedl nějakou tabletu a po cca hodině a půl nastaly LEHKÉ bolesti. opravdu jen jako silnější menses, zkracovaly se pauzy mezi a já nevěřila, že to je všechno. posledních cca 10minut (už na stole) jsem sice chtěla odejít pryč (nepustili mě), že se mi tam nelíbí, ale když v 11,45 vykoukla čtyřkilová Tyldička, následoval pocit totálního štěstí. a obešlo se to bez šití... jenom doufám, že si letos v listopadu dám repete tohohle krásnýho porodu.

Vím, že dramaticky, ale v okamžiku, kdy se vše urovnalo a viděla jsem syna, jsem na to zapomněla

Já měla oba porody v úterý a u obou jsem dítě přenášela o 14 dní, vždy mi pohrozili, že mi porod budou vyvolávat a hle - porodní bolesti přišly. První mi začal v 1 v noci, dcera se narodila za 10 minut 12. Trpěla jsem šíleně a brečela, tak mi píchli dolsin. Potom bylo šití jedná báseň, necítila jsem žádnou bolest. Druhý porod začal v šest odpoledne a syn se narodil o půl páté druhý den odpoledne. To už jsem byla úplně hotová, tentokrát ale žádný dolsin a šití bylo příšerné - 22 stehů. Měla jsem pak 40 st. horečku a byla několik dní úplně grogy - z porodnice mě pustili až za 9 dní, ačkoliv dítě bylo úplně zdravé a v pořádku. Moje známá mi před prvním porodem tvrdila, že je to jako trošku silnější menstruační bolesti - haha! Nikdy v životě předtím ani potom jsem nezažila nic tak příšerného - cítila jsem se, jako by mně trhali břicho žhavým železem. Je to už skoro 27 a 25 let, ale nezapomenu nikdy!