Poporodní slzavé údolí není žádná ostuda. Jen si pěkně poplačte.
Ty z nás, které přivedly na svět dítě, to většinou zažily na vlastní kůži. Nějakou dobu po porodu je žena hotové slzavé údolí. Také jsem tím prošla. Dodnes si pamatuji na nekonečnou frontu u jediného telefonního automatu v porodnici. V dlouhém hadu pobledlých přízraků novopečené maminky trpělivě vyčkávaly, až na ně přijde řada a budou moci vyfňukat si do sluchátka své tři minuty. Snad každá, která od telefonu odcházela, si utírala oči.
Tento stav má různě dlouhou dobu trvání – u některé pár dní, u jiné několik týdnů, někdy i měsíců. Vždycky jsem si myslela, že příčinou poporodní „lability“ je prožitý porod a následné velké citové vzplanutí k narozenému dítěti.
V podstatě to tak je. Za ty potoky slz maminky nemůžou. Je to něco, co se nedá ovládnout vůlí, co není v jejich silách překonat. Je to totiž zcela výjimečné období. A ač těhotenství ani porod není nemoc, diagnóza to je.
To, co s námi mává nejvíce, jsou hormony. Vyplavují nám do krve látky, které pak ovlivňují naše chování.
Proč tedy maminky po porodu pláčou?
Ano, tušíte správně, mohou za to hormony. Zatímco koncem těhotenství je do krve bohatě vylučován hormon, který ženu zbavuje strachu z porodu a dodává jí jakousi vnitřní sílu, po porodu se situace dramaticky mění. Jakmile se dítko narodí, hladina „nabuzujícího“ hormonu prudce poklesne – často spadne na míru nižší, než byla před těhotenstvím. V plné síle pak nastoupí hormon, jenž je zaměřený hlavně na city, ochranitelství, schopnost starat se a také se bát o miminko.
Řečeno je to sice velmi laicky, ale v podstatě to tak funguje. Nevyváženost má za následek právě neustálý pláč na krajíčku. Po nějaké době se hladiny opět srovnají a vše je jako dřív.
Až na vás tedy po narození vašeho dítka padne plačtivá nálada, nebraňte se slzám. Jen si hezky pobrečte, vždyť máte nárok. Zadržované slzy dokáží v naší duši nadělat pořádnou paseku. A kdy jindy si může člověk tak hezky a z hloubi duše pobrečet než právě po porodu?
23.7.2012 Rubrika: Pro maminky | Komentářů 26 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Poporodní slzavé údolí není žádná ostuda. Jen si pěkně poplačte.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Od prvního porodu uběhlo hodně vody, taksi to nepamatuju, ale teď jsem přesně týden po porodu a slzy v očích mám skoro pořád... Jsem strašlivě šťastná, ale pořád naměkko
annie:
Já si nepamatuju, že bych po porodu brečela. Měla jsem naopak krásný pocit, byla jsem pyšná, že jsem to zvládla a ráda, že mám děťátko. Potom jsem byla jen příšerně unavená, protože jsem se nevyspala a jen jsem lítala kolem miminka, plenek, domácnosti, nic jiného jsem v podstatě vůbec nevnímala. Byla jsem opečovávaný jedináček, který pomalu neuměl ukrojit chleba a uvařit čaj a najednou jsem měla na hrbu dítě a domácnost a nevěděla kam dřív skočit. Nemohla jsem si ani číst, jen u kojení, jinak jsem si nesedla. To bylo pro mě to nejpříšernější. Na televizi jsem se nedívala několik let, a že se doma vyskytoval manžel, si vůbec nepamatuju. Bylo to jen dítě, pak děti a práce, práce, práce.
mně tekly slzy, když děti plakaly při očkování.
Jinak na to nebyl čas.
tornado-lou: - co může člověk chtít po ''pánovi tvorstva'' - snad jen
Já sem se rozbrečela, když sem brala prvního synka na první procházku kočárkem. připadalo mě, že rychle vyroste, za chvilku bude dospělý a bude z něj takovej necita, jako je jeho otec, kterej své matce ani nezavolá, že bere synáčka na tu první procházku kočárkem
Jinak te´d mám teda druhý šestinedělí a děsně ráda bych si pobrečela dojetím nad svýma uchvatnýma dětma, ale když sem tady sama, tak to nemá cenu. a manžel, misto co by mě chápal a konejšil se mě tak akorát vysměje
Když to tak čtu - já jsem se pochopitelně musela otáčet taky, manžel v práci, tcháni nezájem, přijeli akorát prudit.
Malý nechtěl pít z prsu - takže dvojí práce - zkoška kojení, nakrmit z flašky, odsát a tak pořád dokola, tak si každý umí představit ten spánek...
Mě fakt stačilo, že mi někdo řekl, že je malý krásný a už jsem slzela. Nebo se mě dětská doktorka zeptala na nemoci v rodině a já jsem se jí rozbrečela - mamka zemřela tenkrát už před 4 roky, ale vzalo mě to...
Ale vykládá se ještě příběh o mamince, co se rozbrečela, že na ni nezbyl koblih v krámě - tak na tu nemám...
Asi jsem divná,ale nebrečela jsem, nebyla jsem slzavé údolí.Strach z prvního porodu jsem neměla, protože jsem nevěděla, co mě čeká. Zato u druhého porodu jsem strach měla.
Kadla: to je jasný denda04: máš pravdu.....chce své.....
Kadla: to máš pravdu mimi chce své
sharon: kluk už měl 3,5 a taky jsem ho kojila jen 4 měsíce malou 6
sharon: denda04: Ono je jedno, kolik to dítě váží.. Moji kluci měli 4,20 a 4,17 kg a stejně jsem se nevyspala..... S tím mladším až do jeho dvou let...
denda04: to byla prcinka malinká.......náš kluk 3.95 a holka 3.60.......
Kadla: tak to neyspání ,únava kojila jsem co 2 hod malá měla jen 2.5Kg
sharon: asi hormony stáří.. taky tak ted brečím nad vším skoro
Jediné slzavé údolí způsobené hormony jsem měla v pubertě. Po porodu jsem naopak cítila jedna úlevu, že už je po porodu (měla jsem ho těžký) a hned nato nastoupila obrovská euforie z narozeného dítěte, která mi vydržela. Slzy nepřišly vůbec. Jen později únava z nevyspání...