Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsou v češtině jevy, které my, rodilí mluvčí, používáme zcela automaticky a vůbec se nad nimi nepozastavujeme. Až když se někdo "zvenčí" zeptá, co to má jako znamenat, řekneme si: "No jo, vlastně, je to nějaké divné..." Tak například: Není problém vysvětlit cizinci skloňování. Dokonce i vzory pochopí. Pak začneme s procvičováním a zkusíme to se slovem hodně frekventovaným. Praha. A cizinec jede: Praha – jako žena. Jedu do Prahy – jako do ženy. Bydlím v Prahe – jako v ženě. Ne? V Prahe ne? V Praze?! Prooooč? Kde se tam proboha vzalo "z"?! No, pokud nemáte nastudováno něco málo z historické mluvnice, bude se vám vysvětlovat těžko... Argument "prostě to tak říkáme" cizince neuspokojí.

Jedním z dalších jevů, který cizincům dělá problémy a jejich učitelům vrásky na čele, je slovesný vid. Vzpomínáte si? Jedno z nejneoblíbenějších učiv v hodinách českého jazyka. V praxi ho používáme zcela automaticky a nikdy se nespleteme. Paskvil "zítra budu přijít později" nevysloví ani největší ignorant. Ovšem když se slovesný vid pokouším objasnit ve škole žáčkům, je to horor. Už jen na prostou otázku: "Pančelko, proooč?" hledám horko těžko odpověď. Znalost teorie slovesného vidu rodilým mluvčím v běžné mluvě téměř k ničemu není. Nemůžu ani argumentovat tím, že jim to usnadní studium cizího jazyka, protože většina cizích jazyků, které se žáčci učí, kategorii slovesného vidu nezná a k vyjádření ukončenosti/neukončenosti děje používá jiné prostředky. Vid je zvláštností některých jazyků slovanských.

Takže dnešní článek na objednávku vám bude prospěšný ve dvou případech: 1) Váš potomek navštěvuje sedmý ročník základní školy a vy se mu snažíte pomáhat s učením. 2) Máte v okolí cizince, jehož zkomoleniny slovesných tvarů (viz nadpis) vám drásají uši. Tak, jdeme na to.

Slovesný vid je jednou ze slovesných kategorií a způsobuje, že česká slovesa existují většinou ve dvou podobách, které mají v podstatě stejný význam (číst x přečíst, říci x říkat, psát x napsat), ale liší se od sebe vztahem k završenosti (ukončenosti) děje. Rozlišujeme tak

1) slovesa dokonavá – vyjadřují, že děj byl ukončen, nebo bude završen. Cíle bylo/bude dosaženo, a proto nemá smysl v činnosti nadále pokračovat. Např: Přečetla jsem/přečtu si dnešní články na Šťastných ženách.

2) slovesa nedokonavá – ta se k faktu ukončení děje nevyjadřují. Např: Četla jsem si dnešní články na Šťastných ženách. (Není jasné, zda jsem je dočetla všechny).

Existují poměrně jednoduchá pravidla, jak vid u slovesa určit:

1) Dokonavá slovesa nejsou schopná vyjádřit přítomnost. Mohou vytvořit pouze čas minulý a budoucí (přečetl jsem – přečtu).

Nedokonavá slovesa mohou vytvořit všechny tři slovesné časy (četl jsem – čtu – budu číst).

2) Tvar budoucího času u dokonavých sloves je jednoslovný (nepočítáme-li zvratná zájmena): uvařím, napíšu, postavím, přijdu.

Tvar budoucího času u nedokonavých sloves je vždy dvouslovný (opět nepočítám zvratná zájmena). Tvoří ho sloveso být + infinitiv: budu vařit, budu psát, budu stavět, budu hledat.

Nebyla by to čeština, kdyby to bylo tak snadné. Máme samozřejmě výjimky :)

1) existují slovesa, která jsou pouze nedokonavá, nemají vidový protějšek: muset, chtít, vědět, smět, umět, žít, stát, viset, vypadat...

2) existují slovesa, která jsou pouze dokonavá, nemají vidový protějšek: nadchnout se, naplakat se, vynadívat se...

3) existují tzv. slovesa obouvidová. Ta jsou podle kontextu buď dokonavá, nebo nedokonavá: absolvovat, izolovat, organizovat, promovat, věnovat, obětovat, jmenovat...

Ale v naprosté většině případů systém vidových dvojic funguje docela spolehlivě a dokonavost a nedokonavost hravě zjistíte podle výše uvedených pravidel, věřte mi. Prostě si zkuste říct ono sloveso v minulosti, přítomnosti a budoucnosti a zkontrolujte, jak vypadá budoucí čas. Zkusíme to? Určete si cvičně vidy, abyste nebyli zaskočeni, až se vás znechucený a zoufalý potomek, nebo nějaký zvídavý cizinec zeptá... :)

SEDĚL, KOUPILA, KUPOVALI JSME, PODEPISUJETE, VEZMEŠ, BUDEME SEKAT, VYKŘIKLI.