Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

K napsání dnešního článku mě inspirovaly dvě skutečnosti. Tou první je počasí posledních dnů (zkuste je popsat slušnými výrazy) a druhou je rozhovor s bývalou tenisovou hráčkou Sandrou Kleinovou v jednom týdeníku. Zaujala mě zmínka o tom, že tenisoví rozhodčí mají k dispozici seznam nejčastějších nadávek, aby mohli případné hulváty na kurtech náležitě potrestat. Ten seznam obsahuje nadávky v angličtině, němčině, španělštině, italštině a – světe, div se – v češtině. A náš seznam je nejdelší. Vlastně, proč by se svět měl divit? Srovnám-li těch pár cizojazyčných nadávek, které znám, s těmi našemi, v nichž nádherně drnčí rrrrrr, eventuelně řřřřřř, musím uznat, že i tady je naše řeč velmi květnatá.

Pohoršuje vás to téma? Že do slušné společnosti nepatří? Odvolávám se na velikána české literatury, Vladislava Vančuru. Jistě mi dáte za pravdu, že to nebyl žádný druhořadý pisálek. Jeho slovní zásoba byla jedna z nejbohatších. Dokázal používat slova z Bible kralické, dávno nepoužívaná slovní spojení i novotvary. Také proto jeho knihy nejsou zrovna oddychovou četbou. V jednom ze svých článků kritizuje dílko nějakého "kolegy", v němž voják podává svému veliteli hlášení o bezvýchodné situaci slovy: "Kýho výra, veliteli, jsme obklíčeni!" A Vančura kategoricky prohlašuje, že voják, který v takovéto chvíli řekne "kýho výra", nemá právo na existenci. Tož směle na vulgarismy a nadávky, mají své opodstatnění!

Když už si člověk potřeboval ve vzteku ulevit, nemohlo mu pomoci lecjaké, běžně užívané slovo. Aby ten ventil správně fungoval, musel mít příchuť nedovoleného. Proto je velká část nadávek spojena s předměty náboženskými: krucifix, sakra, himlhergot (Himmel = nebe, Herr Gott = Pán Bůh) a podobně. Ovšem pokud byl v dané chvíli přítomen nějaký posluchač, bylo vhodnější tato "verba prohibita", čili zakázaná slova, raději nepoužívat. Takže se objevily opisy typu: safra, sakryš, kakraholte, kruciš, krutibrko... Ovšem přiznejme si, že takové náhražky neobstojí vedle Trautenberkova "Himlhergotdonrvetrkrucajselement!" :)

A další vulgarismy, ty ostřejší, mají spojitost s částmi lidského těla. Těmi, o nichž se "nemluví" – další verba prohibita. Asi nemusím více přibližovat... Zajímavý postřeh v tomto smyslu učinil Jan Werich: "Všechny ty národy, jejichž řeč aspoň trochu znám, mají mnoho nadávek spojených se sexem, s pohlavními orgány a jejich činností. Češi kupodivu mnohem méně. Naše nadávka se odehrává ponejvíce v konečníku. Ve střevě. Nebo v jiné části zažívacího traktu. My nadávajíce vyměšujeme, namísto abychom mužněli." Chrámem českého nadávání je podle Wericha "prdel". Jak zní, jak krásně drnčí! "Umísťujeme tam vše, co se nám nepodařilo. Posíláme tam nepohodlné lidi. Dokonce tam voláme v zoufalství o pomoc." A opisy? Ano, jsou, ale originálu se nevyrovnají. Snažíme se například před dětmi "přehodit výhybku" na neškodné do prčic!, do prkýnka!, je to v pytli!, než pochopíme, že bychom se od potomka, který začal navštěvovat mateřskou (základní, střední) školu, mohli lecjakému výrazu přiučit :).

Nadávat pouze v rámci národa je omezující. Slova nás mohou zradit, ale gesta nikdy. Schválně, na kolik mezinárodně známých vulgárních gest si vzpomenete? Urazit Itala v zácpě na dálnici je více než snadné. Ani páně Topolánkův prostředníček nepotřeboval tlumočníka. Jak říká moje známá: "To nevokecáš..."

Psala jsem, že vulgarismy a nadávky mají své opodstatnění. Ano, mají, ve specifických situacích. Je tragické, když se z vulgarismu stane vycpávka, která se vole objeví vole za každým druhým slovem vole ve větě vole a mluvčí si ji vole ani neuvědomuje vole. To by Vančura asi zaplakal...

Příručky o slovní zásobě vulgarismy společně se slovy hanlivými, zveličelými a zhrubělými charakterizují nejčastěji jako slova nespisovná, záporně zabarvená, hrubá, nespolečenská. Tečka. Příkladů jen pár a pečlivě vybrané, aby oko čtenáře nebylo pohoršeno. Takže chcete-li se v tomto oboru dovzdělat a zjistit, čeho všeho je český jazyk schopen, doporučuji Slovník nespisovné češtiny nebo třeba Šmírbuch jazyka českého. Dozvíte se, že čeština umí neuvěřitelné kousky, že například "hajzl" pochází z nevinného německého slovíčka "Häuschen" (tedy "domeček") a znamená totéž, co "prevít", které k nám připutovalo z francouzštiny.

A jak jste na tom s vulgarismy a nadávkami vy? Červenali jste se u čtení tohoto článku a dušovali jste se, že "vy nikdy"? Máte své oblíbené a ověřené? Co byste z úst nikdy nevypustili?

Zdroj:

Jiří Janoušek: Rozhovory s Janem Werichem