Pamatuješ, jak jsi tenkrát...?
„Vy ženský máte místo mozku databanku!“ vyhrknul na mě kamarád rozhořčeně krátce poté, co mi dovyprávěl osobní příběh týkající se hádky se svojí manželkou. „Ukládáte a ukládáte a potom vytáhnete třeba několik roků starou příhodu! Normální člověk by si to už dávno nepamatoval, ale vy zahrabete v archivech a ani za celý život neodpustíte jedinou chybičku!“ praštil půllitrem o stůl, až jsem se bála, že kromě útraty za zkonzumované nápoje budeme platit i rozbité sklo a poničený stůl.
Musela jsem mu dát ale za pravdu. I já si vedu interní databázi všech domnělých křivd, které se mi za život staly. Ne schválně, ale prostě to tak je. Mozek archivuje. „A to je ten rozdíl mezi chlapem a ženskou,“ nadzdvihla jsem obočí a rýpla do něj prstem. „Chlap prožije a zapomene, ženská si to pamatuje. Dobrý i zlý.“ pokrčila jsem rameny. „To je stejný, jako když vy se vyznáte v mapách a my umíme dělat několik věcí najednou. Každýmu ten mozek funguje jinak,“ pohladila jsem ho po skleslých ramenou. Docela pěkně jsme si povídali a doufala jsem, že se mi ho podařilo přesvědčit o tom, že to jeho žena nemyslela zle.
Jenomže právě o tom to bylo. Měla jsem pocit, že to zle myslela. Při celkem malé rozepři o nedůležitou věc, která by byla jinak během chviličky zapomenuta, použila jako argument dávnou situaci. Takovou, kterou sice zpackal, ale neudělal tu věc úmyslně a hlavně se za ni už několikrát omluvil. Nakonec, myslím, že na světě je mnoho daleko víc roztržitých tatínků než jeden, který prodloužil svým dětem prázdniny o tři dny. Chápala jsem, že mu bylo smutno, když už poněkolikáté slyšel výčitku za věc starou mnohá léta.
Náš mozek archivuje a s tím mnoho nenaděláme. Můžeme ale udělat hodně s tím, jak s uloženou informací naložíme a to, jak ji použila ona, mi připadalo hodně nefér. Jsme dospělí lidé a měli bychom umět vyhodnotit, jaký dokument ze svého archivu použijeme a jaký necháme spát. Sama mám svůj seznam poměrně plný. Nejen toho zlého, řekla bych, že daleko víc je plný těch pozitivních věcí. Ale ty zlé se snažím nechat spát. Jakmile přebolí, odsouvám je do pozadí a nevytahuji je znovu na světlo. Pokud – a o tom to je – jimi nechci někomu záměrně ublížit. Většinou si na ně vzpomenu, jen když zažiji podobnou situaci nebo pokud mi je někdo připomene. Nechci se utápět v minulosti, život jde totiž dál. Neznám nic horšího, než když někdo neustále živí svoje dávné křivdy, žije minulostí a touhou po pomstě. Myslím, že musí mít moc smutný život.
Archivujete svoje zážitky i vy? Vyčetli byste někomu starou věc, za kterou se již omluvil?
3.11.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 65 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Pamatuješ, jak jsi tenkrát...?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Kassy tak to máš dobrý, ten můj zásadně nic neřeší 
Já archivuju, ale spíš pocity než konkrétní události. Takže prostě u některých lidí vím, že mi ublížili a že je nemám ráda, i když už si po delším čase moc nepamatuju co konkrétního vlastně udělali.
Konkrétně si pamatuju pár křivd z dětství a vytahuju je občas z legrace (třeba rodičům dodnes připomínám, jak mi jako dítěti slíbili, že až skončím půlroční neslanou nemastnou dietu po mononukleóze, koupí mi celý sáček brambůrek jen pro mě a dodnes to neudělali 
)
Jinak vytahuju jen když mám pocit, že je to něco nedořešeného, co dořešit potřebuju. To se potom manžel občas diví, jaké kotrmelce naše hádky dělají, ale většinou to má pozitivní efekt, protože se nakonec dobereme toho, co a proč mi vlastně tenkrát vadilo a většinou vadí stále, jen se to prostě z rozličných důvodů neřešilo. Rozhodně to tedy nedělám s cílem ublížit, ale spíš nenechat dále ubližovat sobě a dořešit to, co potřebuju.
Odpoštím celkem rychle a lehce a odsunu pak tu věc do pozadí, dokud mi ji něco nepřipomene. Ale i pak ji zase rychle zasunu a rozhodně nepřipomínám. Jen jednu věc jednomu člověku asi neodpustím nikdy, dokonce jsem mu to i po jeho omluvě na tvrdo řekla, že mu to neodpustím. Ten člověk u mě dlouhodobě sbíral záporné body a vyvrcholilo to tím, že mi pokazil svatební den. Ten se prostě odpuštění nedočká 
U nás mi spíš manžel dokáže po x-té otřít něco tzv. "o hubu",ačkoliv předtím už miliónkrát přísahal,že už to nebude vytahovat....Já jsem velkorysá,žiju a nechávám žít a představama se neužírám.Pamatuji si též skoro všechno,ale skoro nic asi od 0 do 8 let věku....
.gif)
Sofffie: máš pravdu, takhle nějak to taky cítím
. Ve svém věku už nepotřebuju mít spoustu kamarádek, stačí pár, na které se mohu opravdu spolehnout. I když mám asi víc přátel mezi chlapama, za opravdovou kamarádku považuju svou ségru a pak mám ještě jednu, která mi přirostla k srdci. A taky už se moc nesvěřuju
Renee: bože 
punh: čím jsem starší, tím víc volím, komu tu důvěru už opravdu nedám. Takhle jsem teď přišla o dvě svoje kamarádky, které jsem měla moc ráda, ale měly potřebu mě vcelku výsměšně drbat, když jsem byla na dně, a to neodpouštím. Prostě jsem je odřízla od svého života. Nezaslouží si mě. 
Opravdu záleží na míře provinění. Pokud vidím po průseru upřímnou lítost a dočkám se omluvy, většinou vyměknu a průser škrtnu. A jedeme dál. 
Stanik: kdysi nám psycholožka v práci říkala, že máme dát průchod svému vzteku, hlavně to v sobě nedusit - takže zařvat, vulgárně nadávat, do něčeho praštit, ale aby to nikdo neviděl. Jednou jsem nadávala na tchána a netušila jsem, že pod schodama stojí manžel a poslouchá, tlemil se pak na celý kolo
Stanik: taky se neužírám, na to se mám moc ráda. Ono to je někdy potřeba, aby byl člověk sobec, aby se nezbláznil
punh: od toho mam woodoo panenku.. neuziram se.. picham spendliky
Renee: ty jo to je na ranu
Renee: 
bavím se normálně i s lidmi, kteří mě nějak zklamali (ono to ani jinak nejde), protože si myslím, že člověk odpouští ze sobeckých pohnutek, aby se tím neužíral. Pokud k někomu cítím zášť, tak tím hlavně škodím sobě. Takže odpouštím, ale nezapomenu a ta osoba pro mě není důvěryhodná. Pořád si říkám, že nejhorší je, když se člověk zklame v lidech, kterým věřil, vyrovnám se s finanční ztrátou nebo nějakých věcí, ale nejvíc mě mrzí, když se někdo projeví jako ksindl, od koho bych to nečekala.
Sofffie: No jasně, záleží na velikosti podrazu. Odpustím mu, že na večírku držel na můj vkus příliš dlouho kamarádku kolem ramen, ale neodpustím, že si naplánuje a zaplatí dovolenou s kamarády a mně o tom řekne den předem jen tak jako mezi řečí, že zítra odlétá na 14 dní pryč a měj se tady jak chceš, přestože jsme se bavili, že dovolenou strávíme spolu..... To se mi stalo v manželství 
Sofffie: blbče!!! SSSSS kamarádkami.
Renee: já to mám z kamarádkami taky velice podobně. Jen u těch chlapů jsem pro odpouštění. (Záleží ovšem na velikosti podrazu, že jo...)
no jsou tři druhy archívů - jeden je pamatovat si staré situace ve kterých třeba člověku bylo ublíženo - to je takový to, že se člověk přes nějakou hulvátskost třeba nemůže přenést, prostě v něm zanechá stopy
- druhá věc je archivovat křivdy si to za účelem aktivní pomsty
- třetí věc je archivovat i banální věci, nebo neúmyslné chyby druhého jako u manžela v článku - a to je o hodně jiné, než první dva body - čistě jen proto, aby měl člověk zbran proti tomu druhému
to poslední je asi největší svinstvo
Renee:15:10 normalka si prijdu, jak kdybych ten prispevek psala sama
