Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

"To víte, kartáč. To je démona ženy v domácnosti," povzdechla si jedna z hrdinek nepřekonatelného filmu Světáci. Úklid a pravidelná údržba bytu patří neoddělitelně k životu nás všech. Z našich anket a reakcí pod články vím, že mezi našimi čtenářkami jsou však ženy veskrze rozumné, které nějakému přehnanému úklidovému běsnění nepodléhají. Ale co naplat, podrobit byt alespoň jednou, dvakrát do roka důkladné očistě je potřeba. Můžeme o tom diskutovat, klidně i polemizovat, nemusíme s tím souhlasit, ale nakonec většina z nás stejně skončí s hadrem v ruce uprostřed jarního, vánočního či jakéhokoli jiného gruntování.

Je zajímavé, že co žena, to originál. Každá z nás má svůj vlastní osvědčený úklidový systém. Moje švagrová třeba uklízí tak, že gruntuje pěkně po řadě jednu místnost za druhou. Až když je v jedné hotova, přejde o dveře dál. Můj systém je takový, že umývám vždycky naráz všechna okna, pak dveře, potom postupně vyklidím a uspořádám všechny skříně…

Myslím, že jakýkoli systém, který nám vyhovuje a vede ke zdárnému konci, je správný. Proto vám tady nebudeme radit, jak se má správně uklízet. To každá z vás moc dobře ví. My se dnes podíváme na to, jak se uklízet nemá.

Jedna má příbuzná totiž byla, co se uklízení a údržby domácnosti týká, nepřekonatelně chaotická. Uklízela v podstatě neustále, a i přes tuto dozajista chvályhodnou snahu měla doma setrvalý nepořádek.

Její systém totiž spočíval v absolutní nesystemačnosti. Vytáhla vysavač a začala luxovat. Pod gaučem objevila kostičku z lega a odnesla ji do dětského pokoje. Tam přerovnala v poličkách všechny hračky a všimla si uschlých listů na kytičce. Květinu očistila a šla do kuchyně vyhodit do koše vzniklé smetí. Zde uviděla neumyté nádobí a napustila vodu do dřezu. Zjistila, že kuchyňský hadr nějak podivně zapáchá a vydala se s ním do koupelny, aby ho namočila do umyvadla. V koupelně se plácla do čela, protože úplně zapomněla, že nevyndala z pračky vyprané prádlo. Dala jej tedy do lavóru a kráčela s ním přes obývák na balkón, když cestou zakopla o vysavač. Došlo jí, že vlastně původně vysávala, odložila lavór s prádlem na balkón a rozhodla se přinutit  k systematičnosti tím, že napřed dokončí to, co původně započala, tedy že doluxuje. Zapla motor, přejížděla hubicí po koberci a pak i po sedačce, ze které posléze sundala manželův župan a odnesla ho do ložnice. Tam si všimla, že ještě není ustláno…

Její uklízení bylo něco jako nekonečná písnička, která se zpívá pořád dokola dokolečka. Kdykoli jsem k ní přišla na návštěvu, měla v předsíni napuštěný kýbl s mydlinkovou vodou, uprostřed obýváku vysavač a v kuchyňském dřezu namočené nádobí… Ona sama nepůsobila ani uštvaně, ani nešťastně. Byla tak zvyklá a asi ji ani nenapadlo, že by si práci mohla značně ulehčit.

Jak jsem řekla, každý máme svůj vlastní systém. Asi nejoriginálnější přístup k velkému úklidu má jeden můj bývalý spolužák, takto starý mládenec, který žije sám. Na téma velký úklid suše pronesl: „Nechápu, co s tím všichni šílí. Já na Vánoce vyvětrám a mám zas na rok pokoj.“

Co vy a velký úklid? Cídíte, šmejdíte a píglujete pěkně systematicky, nebo patříte spíš k takovému druhu, jako má chaotická příbuzná? Anebo jednoduše vyvětráte a máte pokoj?