Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak první týden v cizině mám za sebou. Musím se přiznat, že už se mi stýská po domově. Prvotní nadšení ze sladké Francie trochu vyprchalo a musím se potýkat s tím, že jsem tu celé dny sama.

Doma jsem hudrovala na to, že nemám ani chvilku pro sebe, a teď mám toho času moře. Martin odchází časně ráno a vrací se pozdě večer. Doma jsem byla zvyklá mít okolo sebe pořád kupu dětí, rovnala jsem jejich rozmíšky, rozčilovala se nad nepořádkem a tady mám příšerný klid.

Ráno přichystám Martinovi snídani, vypravím ho do práce, za čtvrt hodiny mám uklizeno a co s načatým dnem... Odvážně se pouštím stále dál a dál od hotýlku. Už jsem byla na Eiffelovce a hned mi bylo jasné, že to byl úlet, protože mám závrať i na Petřínské rozhledně. Určitě je rozhled z Eiffelovky nádherný, ale já jsem se křečovitě držela zábradlí a dolů jsem hleděla jen jedním očkem. Hrozně jsem se těšila, až zase budu dole. Prošla jsem si i Latinskou čtvrť, ale vzhledem k tomu, že všude chodím sama, připadám si mezi lidmi jako trosečník.

Každý večer telefonuju domů a přímo se se sluchátkem mazlím. Chápu Ríšu, který mi do telefonu řekne čtyři slova a dlouho mlčí. Doma se totiž podle něj vůbec nic neděje. A já bych tak ráda poslouchala ty všední, obyčejné věci. Janka vychrlí několik stížností na dvojčata a Míša jen zavzdychá. Když se ho ptám, co se děje, jen procedí mezi zuby, že už bude zase škola. O Kačence ani muk.

Chvílemi mám touhu být malou muškou na stropě své opuštěné domácnosti a sledovat, jak to tam běží beze mne. A hrozně mě štve, že to opravdu beze mne běží úplně normálně.

Když se večer vrátí Martin, je unavený, nají se a okamžitě usíná. A tak se lituju, jaká jsem tu opuštěná. Ale mám, co jsem chtěla. Včera se do vedlejšího apartmánu nastěhoval další řidič od firmy, pro kterou teď pracuje Martin. V první chvíli jsem myslela, že vypadl z plakátu nějakého filmu. Vysoký, tmavooký, do hněda opálený, prostě Ital. Je mu kolem třiceti a spolu s ním tam bydlí jeho blonďatá německá přítelkyně. Vypadá to, že tu bude veselo, protože Mário je zjevný cholerik a každou chvíli se za zdí ozve kulomet italské řeči, na který mu hlasitě německy odpovídá jeho Sabine. Když už nic jiného, tak ticho tu asi opravdu nebude.

Ráno, při odchodu, jsem se se Sabine seznámila mezi dveřmi. Vyštrachala jsem pár německých slovíček ze základky a zbytek jsem dohovořila rukama. Vypadá to, že Sabine je tu stejně opuštěná jako já. Přistěhovali se sem z Milána a nezná tady taky nikoho. Večer prý vezmou s Máriem láhev Chianti a přijdou na návštěvu.

A tak jsem zaskočila do supermarketu, nakoupila suroviny na typicky české chlebíčky a než se Martin vrátí vyrábím různé druhy. Jsem ráda, že se mám čím zaměstnat. Taky si asi koupím jehlice a vlnu a upletu něco dětem na zimu. Těším se, že v neděli budeme mít konečně s Martinem den jen pro sebe. Jsme tu totiž spolu pomalu míň, než když jsme byli doma.

Jediné, co mě utěšuje, je, že moje samota bude vykoupená umořením části půjčky, kterou máme. Ale po týdnu se už hrozně těším domů.