Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Drsná, provokativní, dráždivá, zhýralá. A také něžná, milující, pokorná a obětující se. Taková je poezie Věry Orzághové, v literárním světě známé pod uměleckým pseudonymem Vorona. Autorka v básních prožívá zklamání, bolesti, hledá lásku a zároveň překypuje smyslností, touhou i otevřenou sexualitou. To vše zvýrazněno a podtrženo bohémským nádechem, k němuž alkohol a cigarety neodmyslitelně patří. Stylem, drásajícím až na dřeň, se Vorona hlásí k moderní nonkonformní poezii.

Tolik anotace k nové e-knize Roztoužená básnířky Vorony Věry Orzághové.

Voroninu poezii mám moc ráda, je to přesně ten typ básní, kde autorka vyjadřuje své pocity, na nic si nehraje, nic nepředstírá, básně jsou upřímné, nenakašírované. S Věrkou jsem se setkala na srazu jednoho literárního webu a překvapilo mě, že přes svou vyzývavou vizáž, je to velice skromná a nenápadná „holka“. Právě jí vyšla e-kniha Roztoužená, a proto jsem jí položila pár otázek.

Věrko, pamatuji si na tvé první neumělé a neohrabané veršovánky, které jsi tehdy posílala na literární server Mezera. Tehdy jsem tě, a nejenom já, za ně dost kritizovala. Od té doby jsi však udělala obrovský pokrok, stala se z tebe úžasná básnířka a já jsem z tvých básní nadšena. Řekni mi, jak se to stalo, tak rychlý umělecký přerod?

Ani na tu otázku neznám úplně přesnou odpověď. Ten takzvaný přerod se udál v období asi 3 let, kdy po registraci na literární weby jsem se začala aktivně zabývat psaním mých básní. Jen na to, jak k tomu přerodu došlo, fakt můžu jen odpovědět, že to byla taková samovolná záležitost, jako celý můj život mimo jiné. Nic nelámu přes koleno, prostě jen tak proplouvám.

Jsi označována jako „Bukowski v sukních“, předpokládám, že je to tvůj vzor. Jací další básnící tě ovlivnili?

Musím bohužel přiznat, že čtu velmi málo. Jediná kniha poezie, kterou jsem kdysi přečetla, byl Máchův Máj, a s tím Bukowskim se to vlastně vyvinulo náhodou. Poté, co jsem napsala báseň „Ušetři si velká slova“, mne někdo na literárním serveru označil za Bukowského v sukni. Tenkrát mi to nedalo a přečetla jsem od něj několik knih básní a musím přiznat, že pak jsem byla ovlivněná, ano, pak jo. Napsala jsem potom asi 10 básní v jeho duchu, než mne takzvaně zarazil současný slovenský básník Pavol Garan, který ve své kritice napsal, že ho kopíruji. Zřejmě jsem tehdy tu takzvanou „ledovou sprchu“ potřebovala, abych zase našla sama sebe.

Tvé básně jsou syrové, autentické, napovídají, že tvůj život je jak na houpačce, že jsi to neměla a nemáš lehké. Nakonec sama o sobě píšeš, že jsi vyrostla v drsných poměrech. Mohla bys nám, prosím tě, něco bližšího o sobě sdělit?

O sobě se mi píše hůř, to právě zvládám s určitým nadhledem jen v mých dílech. Ani tak nějak nevím, kde bych začala, narodila jsem se jako dítě svobodné matky a vzhledem k tomu, že její situace nebyla v té době zrovna jednoduchá, vychovávali mne od malička prarodiče. Svého otce jsem nikdy nepoznala. Babička, negramotná dojička krav, a děda, ve vší úctě k němu, alkoholik, mi dali veškerou lásku a to bylo to jediné, čeho byli schopni, a vlastně i to, co jsem nejvíc potřebovala. A právě láska vlastně byl můj celoživotní problém, ale zároveň něco, co mne vždycky „nakopávalo“, to hledání a pak zklamání. Kdo četl někdy moje básně, ví, o jakém kolotoči to mluvím.

A co deprese? Anglická básnířka Gwyneth Lewis ve své knize „Slunění dešti“, s podtitulem „Veselá knížka o depresi“, píše, že „psát básně je jak chodit po vlastních bulvách“. Popisuje, jak ji tvorba psychicky naprosto vyčerpává, že u ní neplatí, že by se vypsala z bolů na duši, naopak je psaním poezie ještě prohlubuje. Jak to máš ty?

Pro mne je psaní básní právě lékem na deprese. Vzhledem k tomu, že žiji téměř osamělým životem, potřebuji ty svoje občasné vzruchy nějak ventilovat a v poezii jsem objevila tu nejvhodnější vrbu. Tedy do té doby, než ta díla publikuji, že?

Ano, publikováním neseš kůži na trh. A co se týče básníků, víc než kdokoliv jiný odhalují svůj niterný svět, protože jejich básně, jsou oni. Jaké jsou reakce tvého okolí na takové „obnažování“?

Na jednom čtení mi moje kamarádka řekla „to je přímo duševní striptýz“ a pak s úsměvem dodala: „My jsme rodina puritánů.“ Lidi, co mne znají, to přijímají, a často se stane, že si tím stylem, získám i nestranné čtenáře, či posluchače. Určitě se ale najdou i tací, kterým takové odhalování nesedne.

Jestliže máš ráda nonkonformisty, tak všichni mají velmi pozitivní vztah k alkoholu. Na to se tě však nechci ptát, to má většina populace. Výše zmíněný Charles Bukowski v jedné své knize přiznal, že by bez červeného vína nemohl psát. Účetní mu poradil, aby si alkohol dával do nákladů, když bez něho nic nevymyslí. Zeptám se tě tedy. Píšeš radši střízlivá nebo lehce ovíněná?

Abych pravdu řekla, nejradši píšu, když mě něco napadá samovolně, a na to můžu být střízlivá i ovíněná. Myslím, že od toho se to u mne neodvíjí, ale od čeho ano, to jsou zážitky. Já potřebuji žít prožitky a pak se mi píše nejlépe.

Pohybuješ se, stejně jako já, už několik let na literárních webech. Přispívají sem renomovaní tvůrci jako Pavol Garan či René Vaněk, ale také naprostí amatéři. Myslíš, že tyto weby mohou člověka v tvorbě posunout? Anebo je to prostě o tom, že v kom dřívá talent, tak se tak jako tak projeví bez ohledů na kritiky na webech?

Ano, myslím, že mohou posunout, pokud člověk zatvrzele neprosazuje svou a je schopen přijmout kritiku ostatních. Vlastně i já sama jsem díky těmto webům a zpětné vazby na nich urazila kus cesty a domnívám se, že k lepšímu.

Odbočíme od poezie, ty jsi také talentovaná malířka, jeden tvůj obraz je na obálce a další dva uvádí jednotlivé sbírky v knize. Zajímalo by mne, jak se v dnešním světě může výtvarník prosadit?

Prosadit se, to dnes znamená, být vidět, a je tomu tak asi nejen ve výtvarném umění. Já sama jsem tuto cestu začala razit až nedávno, uspořádáním výstavy mých obrazů, které do té doby byly k vidění pouze u mne doma. Výstava proběhla v září a říjnu tohoto roku v galerii Art Space a vlastně se tím rozjela i tato moje aktivita, co se týká prezentace. V lednu a únoru jsem už na seznamu umělců, na kolektivní výstavu v galerii u Zlatého kohouta.

Tak to ti velmi gratuluji, na výstavu se půjdu ráda podívat, tvoje obrazy obdivuji stejně jako tvé básně. Na závěr si dovolím ještě jednu, možná vlezlou otázku. Máš nádherné zvukomalebné příjmení, které je jak stvořené pro básnířku a o kterém bych řekla, že je slovenské. To bylo příjmení tvého dědečka?  

Ano, moje příjmení je rodné a mám ho po mém dědovi, oba s babičkou pocházeli ze Slovenska. Váže se k němu však taková zajímavost, všichni v naší rodině, kdo to příjmení užívali se psali „Orsz“…jen já se píšu „Orz“…, protože mi na matrice v rodném listě vynechali „s“ a vlastně si toho nikdo do mých 15 let nevšiml, až úřednice, která mi vystavovala OP. Od té doby jsem se začala psát jinak a možná to mělo za následek i to, že jsem umělecky založená, neboť ani moje matka neví, kde jsem k tomuto zaměření přišla.

Tak to máme podobně, můj děda byl také Slovák a psal se „Blaškovič“. Kdežto já za svobodna měla v OP „Blažkovičová“. Věrko, moc ti děkuji za rozhovor.

 

Ptala se Eva Hölzelová

---

Knihu Vorony Věry Orzághové si můžete koupit zde:

http://www.palmknihy.cz/web/kniha/roztouzena-3558.htm

http://www.ebux.cz/index.php?bk=215373&id_cat=119

http://rajknih.cz/index.php?bk=215373&id_cat=13

http://eknihy.datart.cz/web/kniha/roztouzena-3558.htm

Kniha obsahuje dvě básnické sbírky, a to Roztoužená a Ztracené doteky. Obě sbírky jsou ozdobeny Voroninými díly.