Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Pověsti o děsivých potopách světa jsou staré jako lidstvo samo. Toto téma bylo mnohokrát zpracováno ve všemožných starověkých eposech a bájích. Mezi ty, které známe všichni, patří biblický mýtus o Noemovi a jeho arše.

Také ve starověkém Řecku se objevila báje o celosvětové potopě. Neměl ji na svědomí nikdo menší než nejvyšší bůh Zeus.

Na počátku své vlády neměl k lidem zrovna vřelý vztah. Připadali mu malí, hloupí, slabí a nerozumní. Usoudil, že lidstvo jako takové je vlastně k ničemu, a rozhodl se ho zlikvidovat. Záměr mu překazil Prométheus, který dal lidem oheň a začal je vzdělávat. Zeus tedy své plány přehodnotil a nad lidmi se smiloval.

Postupně se však přece jen rozhodl uskutečnit svůj záměr a lidské pokolení zlikvidovat. Tentokrát z jiného důvodu: lidé mu připadali příliš mocní a rozumní, přestali ctít bohy, a to Dia skutečně zlobilo. Seslal tedy na svět potopu.

Takové katastrofě nemohl zabránit ani Prométheus, který lidstvu již jednou pomohl. Podařilo se mu zachránit jen svého syna Deukalióna a jeho manželku Pyrrhu. Zjistil, k čemu se Zeus chystá, poručil jim, aby postavili pevnou, krytou loď a naložili do ní velké zásoby jídla.

Když pak Zeus seslal na zem obrovský liják, Deukalión s Pyrrhou nastoupili na svou loď. Čelili na ní strašlivé katastrofě, která se rozpoutala: vody z nebe se smíchaly s vodami z moře a celý svět se ocitl pod hladinou rozbouřených vln. Tato apokalypsa trvala devět dní a devět nocí, pak začala voda pomalu opadávat a trosečníci přistáli na vrcholku hory Parnas.

Ačkoli pociťovali obrovskou radost nad svou záchranou, skličovalo je vědomí, že na celém světě zůstali jen sami dva. Přesto přinesli Diovi oběť a poděkovali mu za to, že je zachoval. Tato oddanost Dia obměkčila a poslal k nim boha Herma se vzkazem, aby za svou zbožnost vyslovili jakékoli přání, že je předem splněno.

Deukalión s Pyrrhou si nemohli přát nic jiného než to, aby byla země opět osídlena lidmi. A Zeus svůj slib dodržel. Vyzval je, aby šli nebojácně vpřed a neohlíželi se dozadu. Během chůze za sebe měli házet „kosti matky země“. Nešťastná dvojice zprvu tápala, protože nevěděla, co Zeus těmi „kostmi“ myslí. Pak Pyrrhu napadlo, že to budou asi kameny.

Poté Diův příkaz splnili. Šli a šli a odhazovali za sebe kameny. Z těch, které odhodil Deukalión, se stali muži, ty od Pyrrhy se proměnily v ženy. Zemi tak osídlili noví lidé – lidé z kamene.

Podle jiné verze se o nové osídlení země postaral syn Deukalióna a Pyrrhy, který se jim narodil. Jmenoval se Hellén a stal se praotcem Hellénů, tedy Řeků.

Jestli je tato báje pouhým výmyslem, či se zakládá na pravdě, není bohužel doloženo. Je dost možné, že pověst o velké potopě mohla vzniknout na základě nějaké obrovské přírodní katastrofy, která postihla zemi v její prehistorické době. Kdoví, možná dal ke vzniku této báje podnět výbuch sopky Théry přibližně v 15. století před naším letopočtem. Chronologicky to odpovídá době, v níž mohli žít Deukalión a Pyrrha.