Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když dnes lidé vpomínají na Miladu Horákovou, často zazní názor, že této ženy se komunistický režim musel bát opravdu hodně. Její vrazi byli schopni matku dospívající dívky a doktorku práv bez milosti popravit, přestože se za její život přimlouvaly nejvýznamnější osobnosti tehdejšího světa.

Milada Horáková se narodila 25. prosince 1901 v Praze, kde vystudovala práva. Od dvacátých let až do roku 1940 pracovala na Ústředním sociálním úřadu hlavního města Prahy. Roku 1929 vstoupila do Československé strany národně socialistické a mimo jiné spolupracovala se senátorkou Františkou Plamínkovou v ženském hnutí a mnoha sociálních spolcích. V roce 1939 se aktivně zapojila do protinacistického odboje, posléze se dokonce stala členkou vedení Petičního výboru „Věrni zůstaneme“. Gestapo ji zatklo 2. srpna, stejně jako jejího manžela, věznilo ji na Pankráci a později v Malé pevnosti v Terezíně. V roce 1944 byla souzena, prokurátor tehdy navrhl trest smrti. Rozsudek však zněl: osm let žaláře. Naštěstí válka brzy skončila, a tak mohla doktorka Horáková v dubnu 1945 opustit ženskou věznici v Aichachu u Mnichova.

V květnu se vrátila do Prahy, stala se členkou ústředního výboru Československé strany národně socialistické, poslankyní Národního shromáždění, předsedkyní Rady československých žen a místopředsekyní Svazu osvobozených politických vězňů. V důsledku únorového převratu se 10. března vzdala poslaneckého mandátu a pracovala jako sociální referentka. Zatčena byla 27. září 1948 a za zločiny velezrady a špionáže ji komunistický režim odsoudil k trestu smrti. Návrh prokurátora tentokrát vyslyšen byl. Proces s Miladou Horákovou a její skupinou začal 31. května 1950, rozsudek byl vynesen 8. června. Dva týdny poté, 27. června 1950, byla popravena spolu se Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem na nádvoří pankárcké věznice. Před popravou jí neumožnili ani obejmout svou dceru... Političtí vězni, kteří organizované vraždění komunistického režimu přežili (mezi nimi můj otec), se shodují na tom, že nebýt Milady Horákové, nikdy by se nedožili pádu komunistického režimu, protože by byli také popraveni.

Za milost pro Miladu Horákovou a další odsouzené intervenovali Albert Einstein, generální tajemník OSN nebo britští liberálové. Své rozhořčení nad vykonáním rozsudku vyjádřil například Winston Churchill, arcibiskup z Canterbury či Eleanor Rooseveltová. Dcera Milady Horákové Jana dospěla v rodině své tety Věry. Manžel Milady Horákové se musel několik měsíců skrývat a poté odešel do Ameriky, kam za ním roku 1968 přišla i jeho dcera. Milada Horáková byla rehabilitována až po pádu komunistcké vlády roku 1989.

Milada Horáková byla do poslední chvíle nesmírně statečná, třebaže její vyšetřovatelé, věznitelé a vrazi si dali záležet na tom, aby jí poslední dny a týdny života proměnili v peklo.

Zbývá jen zamyslet se nad tím, jak je možné, že i dnes tolik lidí volí stranu, která se od hrůzných zločinů svých předchůdců nedistancovala a necítila potřebu se k nim čestně postavit.