Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Halu rozsvítil další fialový záblesk. V jeho mrtvolném světle vypadají křesla i stoly, potažené bílými povlaky, jako houf nepřátelských přepotopních oblud.

Krrrach! Další rachotivý hrom. Jako by někdo venku zapráskal bičem. Bouře už je přímo nade mnou. Déšť bičuje okna jako zběsilý a mezi přívaly stékajícími po okně vidím, jak vichr ohýbá statné borovice, jako by to byly malé stromečky.

Do okna zabušila kanonáda. Ještě ke všemu kroupy. Na chvilku si blahopřeju, že jsem auto zaparkovala přímo pod velkou terasou, mezi mohutnými sloupy. Bum! Když se opět z patra ozve rána, trhnu sebou. A najednou z ničeho nic... ticho! V okamžiku ustal prudký déšť, kroupy i vítr. To ticho přímo bolí v uších.

Ššš, prask, ššš, prask... Přímo nad mou hlavou kdosi přechází. Náhle mě přepadl pocit nebezpečí. Zatím nemám žádný viditelný důvod, jen pocit náhlého ohrožení, zla, které se okolo mne stahuje jako zlověstná smyčka.

Podivné kroky se blíží. Toho, kdo je vyluzuje, bych měla uvidět každou chvíli. Něco ve mně divoce utíká, zprudka dýchám, ale nohy mám jako z olova. Roztřesenou rukou k sobě tisknu kabelku a notebook držím směšně před sebou jako chabý štít. Nepochopitelně se na něm rozbliká zelené světélko, přitom vím, že je vypnutý. Měla bych utéct, ale stojím na místě jako omámená, jen nohy se mi třesou a podlamují. Upřeně hledím na schodiště a nejsem schopná pohybu.

Už! Najednou se mi zdá, že šero na schodišti začalo houstnout v neproniknutelnou tmu, až se pozvolna vytvořil obrys vyzáblé ženy v dlouhých, starodávných černých šatech s vlečkou.

Ššš, prask, ššš, prask... Ten rytmus je přímo nesnesitelný. Mimoděk mi v hlavě zazní truchlivá melodie pohřebního pochodu. V jeho rytmu postava zvolna sestupuje po schodišti, spíš jako by dolů plynula. Stále stojím jako přikovaná. Vzduch kolem mne je přímo ledový, i když je červen, a jak se postava blíží, cítím pach tlejícího listí a čerstvé hlíny.

Žena do mne zabodne pohled hlubokých černých očí, pod jejichž vlivem se ve mně duše svíjí jako malý bezbranný červíček. Připadá mi, že její zrak se tisícem žhavých jehliček zabodl do mého mozku a tam, v mé paměti, loví všechny hříchy, kterých jsem se kdy dopustila. Jako by ze mě ten pohled vysával všechnu energii. Cítím slabo a trochu se mi točí hlava, naopak žena v černém jako by mým strachem vyrostla a zesílila. Vzduch kolem ní začal divně jiskřit...

Bzzz! Notebook začal sám od sebe podivně bzučet a ten zvuk mě ze strnulosti vytrhl. Udělám nepatrý krůček pozpátku, téměř neviditelný, a ještě jeden. Začnu opatrně couvat ke vstupním dveřím. Přitom z hrůzostrašné postavy nespouštím zrak. Ještě tři schody a bude v hale. Pootočím hlavu a zjišťuji, zda couvám správným směrem. Pak zase pomaloučku otočím hlavu zpátky. V tu chvíli se naše pohledy opět setkají a já přesně vím, že když tady zůstanu ještě chvilku, už nikdy se odsud nedostanu. Dívám se do očí samotné Smrti.

V tu chvíli žena vkročí do haly a zároveň ke mně vztáhne kostnaté ruce. V kontrastu s černými rukávy jsou přízračně bílé. Prsty jsou jen kůstky potažené kůží, nehty jako černé pařáty.

„Chachááá!“ Zase zaslechnu výsměšný tichý smích, z kterého mě mrazí až do morku kostí. Ústa, která v hlavě smrtihlava zejí jako bezedný černý otvor bez rtů, se však ani nehnou. Seberu poslední zbytky sil a začnu utíkat. Je mi jedno, že dveře do haly za mnou zůstávají otevřené. Line se z nich štěkavý, zlobný smích. Smích smrti.

Zoufale přehrabuji pootevřenou kabelku a klíčky mi z roztřesených rukou dvakrát vypadnou na zem, než se mi podaří vsunout je do zámku dvířek. Náhle slyším podivný šustot a pištění. K vile se ze všech stran slétá obrovské netopýří hejno. Když za sebou konečně zabouchnu dvířka, obklopí ho a zuřivě naráží na okénka i do kapoty. Auto dvakrát škytne a motor nenaskočí.

Snad v té průtrži mračen někam zateklo... Ve zpětném zrcátku vidím Smrtku v šeru vstupních dveří. „Prosím tě, naskoč!“ prosím v duchu své autíčko. „Nenech mě ve štychu!“ „Bum!“ Zezadu se ozve rána a auto přímo poskočí. Zoufale otáčím klíčkem a přidávám plyn. Nic.  

Maminko, prosím, pomoz mi... Vzpomenu si na nejbližšího člověka, kterého jsem před lety ztratila. Najednou mi hlavou bleskne nápad, na který jsem ve zmatku ani nevzpomněla. Vytáhnu páčku sytiče a znovu otáčím klíčkem.

Sláva!!! Motor naskočil a já zběsile vyrazím vpřed. Reflektory olíznou černou tlamu brány a já v zrcátku vidím, jak se vila halí do podivného chuchvalce mlhy, který netopýři rozrážejí.

Vesnicí projedu jako šílená, a když se silnice ponoří do vysokého lesa, vidím podle ní malá světélka. Z lesa se táhne mlha, ale modravá světla, která vypadají jako ta naváděcí na letišti, mě vedou dál a pryč z toho prapodivného místa. Ať mě šéf vyhodí, klidně budu bez zaměstnání, ale sem se už nikdy nevrátím!