Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dneska je opravdu smolný den. Nejenže se mi podařilo vymazat z počítače výpůjční seznam za celý týden, ale navíc se k nám na pondělí ohlásila nějaká kontrola z ministerstva. Přitom nejsme nijak obrovská knihovna, jen taková okresního formátu.

Místo abych si užila dva volné dny, musím tu sedět a dělat inventuru. Ještě ke všemu volala Maruška, že děti dostaly z koupání angínu a bere si paragraf. A aby toho nebylo málo, tenhle barák má špatnou pověst... Za války v něm bydlela německá rodina a v prvních květnových dnech je tu nalezli mrtvé. Po válce tady postupně bydlely tři rodiny, ale všechny se brzy odstěhovaly a město raději udělalo z domu knihovnu. Říká se, že se tu v noci dějí divné věci a nikdo tu nechtěl bydlet. Poslední nájemník se dokonce odstěhoval pryč z města.

Přes den je u nás normální provoz. Jsme tady dvě a stále chodí lidé. Dosud tu nikdo nezůstal po šesté hodině večer, a jak to tak vypadá, dnes tu budu muset strávit skoro celou noc.

Uvařila jsem si kotel kafe a vytiskla abecední seznamy nevypůjčených autorů. Teď budu muset jít od regálu k regálu a odškrtávat knihu po knize. Vzhledem k jejich množství to vidím na práci nejméně do tří do rána. Nejhorší je, že musím zkontrolovat i vyřazené knihy ve starém depozitáři v suterénu. Kromě údržbáře, který čas od času kontroluje bezpečnost elektrických rozvodů, tam nikdo nejméně čtvrt roku nebyl.

Je to taková ponurá místnost s vysokým stropem a s regály z hrubých prken. Nikdy jsme tam s Maruškou nechodily samy, jedině s údržbářem Pepíkem a za bílého dne. Musím tam sejít po starých dřevěných schodech, které při každém kroku vyluzují nepříjemný, vrzavý zvuk.

Volala jsem Pepíkovi, abych ho požádala, jestli by se navečer nezastavil a nešel tam se mnou. Jenže ten je nejméně padesát kilometrů odsud, na svatbě svého bratra. Kdykoli jindy by pro mne prý udělal všechno, ale tohle prostě nejde. Ke všemu se obloha plná hvězd začíná od severu zatahovat. Asi přijde déšť, tak se alespoň trochu osvěží dusný vzduch z odpoledního vedra. Procházím všechny místnosti a prohlížím regál za regálem.

Ve tři čtvrtě na dvanáct mám hotovou inventuru knih tady nahoře a už mi zbývá jen ten suterén. Pořád jsem to odkládala, ale teď není zbytí. Zamířím na schodiště. Nedávno jsme celou knihovnu malovali a na odpočívadle jsou pořád ještě neuklizené kbelíky a plechovky od barev. Za co vlastně paní na úklid platíme, je mi tedy záhadou.

Schodiště je úzké a točité. S každým mým krokem zaúpí a vydá hlučné zavrzání. Vysoko nade mnou se na holé tyči pohupuje holá žárovka, pocákaná bílou barvou, která tlumí i tu trochu světla, již vydává. Šetřit se musí, a tak nám tu Pepík namontoval slabou čtyřicítku, vždyť se sem stejně chodí jen za světla. Venku se asi zvedl vítr, protože slyším bouchnutí dveří od své kanceláře. Schválně jsem je nechala pootevřené. Průvan taky trochu zarachotil plechovými kyblíky...

Ačkoli vím, že jsem tu sama a hlavní vchod jsem pro jistotu zamkla na dva západy, přeci jen mám zvláštní pocit. Když odemykám depozitář, kdesi nade mnou náhle zavrzají schody. V témže okamžiku venku slabě zahřmí a mně se zdá, jako by po schodišti někdo kráčel dolů za mnou. V chladném vzduchu suterénu mi po těle přeběhne mráz a okamžitě mi naskočí husí kůže. Sama sebe přemlouvám, že se nebojím, ale není to pravda.

Masivní dveře depozitáře rachotivě odemknu velkým klíčem. Zívne na mě tmavý otvor s trošku světlejším obloukovým oknem, jež na druhém konci místnosti míří na chodník. Když dozní další hrom, o poznání silnější, znovu zaslechnu zavrzání na schodišti. Otřesu se leknutím a schovám se za těžké dveře. Prázdný plechový kbelík na schodech zarachotil a s dunivými ranami přistál u zdi proti schodišti. Můžu si namlouvat, že to byla třeba kočka, ale mám tušení čehosi neznámého, nebezpečného. Rachot dozněl a rozhostilo se nepříjemné, tísnivé ticho.

Stojím za dveřmi depozitáře a nerozsvěcím, jen nechám pootevřenou škvírku, tak pro jedno oko. Dívám se na schodiště, z něhož přichází podivný, šouravý zvuk, doprovázený pravidelným vrzáním. Tohle se mi nezdá... Schody přece nemůžou takhle znít samy od sebe. Strach sice mám, avšak ode dveří se přesto nemůžu odtrhnout. Přilepená k veřeji a s jednou rukou na studené klice zírám na šeré schodiště. Vtom se na protější stěně objeví velký stín.

Cuknu sebou a o krok couvnu, ale jako očarovaná se znovu přitisknu ke skulině u dveří. Po zdi se tiše sune obrovská tmavá mužská silueta, kterou tvoří slabé světlo žárovky na schodišti. Postava je shrbená, v nějakém dlouhém kabátě a cosi drží v ruce. Nemůžu rozeznat, co to je, a zdá se mi, že slyším přidušený, sípavý dech, přecházející v chrčení. Každou chvilku se může objevit na konci chodby. Děsí mě, že nevím, kdo nebo co to je. Před očima se mi míhají útržky strašidelných filmů, které jsem kdy viděla. Ach, už je to tady!

Děsivé na tom je, že v chodbě nikdo není, zvuk těžkého dechu se však přibližuje. Stín na zdi pokračuje směrem ke dveřím, i když v šeru není nikdo, kdo by jej tvořil. Světlo ze schodiště dopadá v jiném úhlu a stín se zvětšuje a natahuje směrem ke mně. Z jeho rukou se staly dva pařáty, které užuž dosahují na dveře.

Polije mě studený pot. Opatrně přivřu dveře a téměř neslyšně otočím velikým klíčem, který pro jistotu strčím do kapsy. Chrčivý dech je teď přímo za dveřmi. Na zdřevěnělých nohou pomalu couvám směrem k oknu. Zavřenými dveřmi se začne protahovat cosi tmavého, jako když se rozlévá skvrna... V tu chvíli zaječím, otočím se k oknu a ve slabém světle zvenčí vidím mihnout se dvě nohy.

Nemůžu tam ani zpátky. I kdybych sudala knihy, co jsou na okně, a podařilo se mi otevřít, venku někdo je. Jsem v obklíčení. V hrůze couvám do nejtemnějšího koutku, abych se schovala. Jakmile celý stín prosákne dveřmi a místnost je zaplavena sípáním, narazím zády na přeplněný regál, ten se zakymácí a hromada knih se začne sesouvat dolů.

Padá na mne celá řada tlustých slovníků a ten největší se mi řítí přímo na hlavu. Nestačím ani zvednout ruce k obraně a těžký svazek dopadá. Náhle je stín u mne a obtáčí se kolem mě jako nestvůrná pavoučí síť. Dusí mne a já ztrácím dech. Na prahu vědomí jen slyším bušení do dveří a křik. Pak dostávám ránu do hlavy a obklopí mě milosrdná tma.

K vědomí se probírám jen velmi těžce. Něco mě strašně studí na čele. Víčka mám jako z olova a zvednout je mě stojí nadlidskou námahu. Ležím v kuchyňce na lavici, pod hlavou mám složené pánské sako a u vařiče stojí údržbář Pepa v bílé košili a kravatě a zpod černých nohavic mu vykukují perfektně naleštěné polobotky.

Pepa se na mě zubí a podává mi hrnek horkého čaje. „Ještě že mě napadlo vrátit se ze svatby dřív. Co vás to napadlo, chodit do depozitáře sama, a ještě se tam zamykat? Kolikrát vám mám, ženské, říkat, že ty regály dole nic nevydrží! Kdybych neměl univerzální klíč, tak byste tam pod tím regálem ležela až do pondělí. A to bych moc nerad.“

Nemá smysl mu teď vyprávět něco o hrozivém stínu, který mne pronásledoval. Budu jen nešikovná ženská, která na sebe v noci shodila regál s knihami a statečný rytíř Pepa ji zachránil. Mezi námi – moc mu to v obleku sluší a vypadá to, že ode dneška budu mít v depozitáři vždy ochránce a doprovod.