Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Minulý týden jsem se vrátila do míst svého dětství. Včera nám skončila dovolená a ode dneška jsem v novém bytě sama. Tak jak jsem odtud ráda odjela, ráda jsem se zase vrátila. Kde by mě napadlo, že se tu znovu zabydlím. Jenže když se nám ani po pěti letech protloukání po podnájmech nepodařilo najít vlastní byt v Praze, sehnal Pavel místo s bytem tady. Nejdřív jsem se návratu bránila, ale nakonec jsem souhlasila. Konec konců, proč by naši budoucí potomci nemohli běhat po stejných stráních jako já.

Celý týden jsme se věnovali zařizování. Byt je v nejvyšším patře paneláku, který i s ostatními vyrostl tam, kde byl za mého dětství les. Bůhví proč se mu říkalo Les oběšenců.

Za maličkým sídlištěm vlastně pokračuje dál. Celé roky se do toho lesa nesmělo. Přístup do něj střežila vysoká oprýskaná zeď a podle ní pravidelně obcházela vojenská hlídka. Byla to součást vojenského prostoru a my děti jsme marně zkoušely zjistit, jak to vypadá na druhé straně.

Když Pavla tak neočekávaně odeslali na dva dny do Prahy, chci se tam za chvíli vypravit na procházku s naším psem Bleskem. Už půl hodiny nervózně přešlapuje u dveří, čichá pod práh a nedočkavě kňučí. A tak si beru nepromokavou bundu a s vodítkem v ruce vyjdu na chodbu. Blesk okamžitě zamíří na schodiště. Sbíhám tedy s ním z pátého patra po schodech.

Venku se nadechnu čerstvého vzduchu. Je po dešti, vzduch je přímo lahodný a voní lesem a vodou. Podzim letos přišel nějak brzy. Je pod mrakem a sychravo. Za posledním panelákem je navršený kopec hlíny, teď už zarostlý dlouhou trávou a lebedou, a hned za ním začíná tajemný les mého dětství. I když je chladno, stoupá z něj jemný oblak páry. Když do něj s Bleskem vkročíme, obestře mě dávno zapomenutý pocit dětské bázně z tajemného a neznámého.

Tenhle les vypadá jinak než ty, které znám. Už od samého okraje mají stromy dlouhé větve, zaplétající se do vysoké a husté smaragdové trávy. Třpytí se na ní jemné kapičky vody. Než najdu téměř neviditelnou cestičku, jsem urousaná až po kolena. Je tu šero a všude úplné ticho jako na počátku světa.

Před námi se mihne myška a Blesk vyrazí za ní. Je už někde vpředu, slyším jeho tlumené poštěkávání, jak vyplašil veverku nebo zajíce. Volám a pískám, ale tichý les jako by všechno tlumil svými větvemi. Nikde ani živáčka. Když procházím kolem obrovských popadaných, tlejících kmenů, mám stísněný pocit osamělosti. Les jako by vyzařoval snad blíže neurčené varování, nebo co.

Už jsem dost hluboko, ale bez Bleska se nechci vracet. Znovu volám. Trhnu sebou, protože na stromě nad sebou vyplaším nějakého velkého ptáka. S dutým zaplácáním se vznese mezi větvemi. Na hlavu a za krk se mi snese ledová sprška z rozhoupaných větví. Brrrr! Ve vteřině mi naskočí husí kůže a zježí se všechny chloupky po těle.

Vcházím na malou mýtinku. Je tu obrovská bahnitá kaluž, rozrytá asi divočáky, zahalená do mlžného oparu. Tady pěšinka končí a Blesk nikde. Jsem z toho zoufalá. K čemu je mi vodítko kolem krku? Proč jsem ho neuvázala?

Mezi stromy na druhé straně se cosi nezřetelného mihne a dlouhé větve se rozhýbají. Že by Blesk dostal rozum? Zaostřím v šeru zrak a snažím se jím proniknout mezi stromy. Místo štíhlého psího těla se zjeví tmavý obrys mlžné lidské postavy. Vypadá neskutečně. Jako by ji vyčarovala stoupající pára nebo cigaretový kouř. Neslyšně se proplétá mezi kmeny, spíš jimi prolíná. Působí hrozivě a přízračně. Jako zatracená duše z očistce. A já stojím strnule jak očarovaná. Hlava té bytosti se pomalu otáčí a já, bez schopnosti pohybu, jako zhypnotizovaná, pohlédnu do jejích očí. Co v nich zahlédnu, je strašné...

Dokončení přístí pátek.